Vrby

Tahle věcička... je tísnivá, vtíravě úzkostná, komorná a plíživě neúprosná. Je to jedna z nejvýznamnějších povídek hororové literatury. Dnes už ji přisuzujeme přízvisko oldschoolová. Rozvodněný Dunaj. Dva přátelé. A stupňující se hrůza z myšlenky na sílu, které člověk nerozumí. Jak malí vlastně jsme vůči nepoznaným silám přírody? A jakou paseku nám může udělat v hlavě? A já jsem měla místy pocit, že mi ta rozvodněná řeka oblizuje kotníky. A že mě neposedné pružné vrbové úponky hladí po rameni. Jo a ty personifikace? Mňam!

Ten pocit: letní parné poledne na široké řece, kánoe sviští korytem kolem zarostlých břehů, které přerušují jen občas k zastavení zvoucí osamocené vrbičky, skrývající pod sebou plácek a z kořenů spletený břeh, kamarád, který ve své lodi usnul. Zvláštní, jak se do téhle idily ten divný pocit vkrade, ale je skutečně tam. Autor ho jenom šikovně využil a rozvedl. Povedené! Příště si přistání na takovém místě několikrát rozmyslím! A noční fantazie jsou kapitola sama o sobě. Obvykle uzavírám, pokud spím v lese sám, s nočními bytostmi pakt, divoké duby pak můžou provádět všechny šílenosti či orgie s o kus dál rostoucími břízami, já jejich počínání sleduji jen zpovzdálí, a jejich paže natažené k činům, které si lidská mysl jen těžko představuje, používám jen jako bar, o který si opřu ruku držící studené svijany.