Vládce snů

Jedna velká halucinogenní jízda. Vládce snů je typickou ukázkou nové vlny, která v 60. letech výrazně změnila tvář anglosaské sci-fi. Zelazny nám nabízí neuvěřitelně pestrou paletu nápadů a třeba pasáž, kdy hlavní hrdina vytváří sen inspirovaný verši "Stébla trávy" od Walta Whitmana je opravdu pozoruhodná. Navíc nechybí Zelaznyho typický humor: "Co jste jí řekla?" "Dala jsem jí kartu s klinickým doporučením. Stálo tam: Diagnóza: Mrcha. Předpis: Farmakoterapie a pevný roubík." Nebo: "Co je vlastně peklo?" "Podle mne je to neschopnost milovat," dořekla za něj. "Měl Dostojevský pravdu?" Pochybuji. Já osobně bych mu předepsal skupinovou terapii. To by pro něj bylo opravdové peklo - mít kolem sebe lidi, co se chovají jako postavy z jeho knih a ještě je to baví."

Charles Render je Tvůrce, neuroparticipant. Pomocí speciálních technologií vytváří pro své pacienty sny, spíše virtuální reality, kde je možné dělat cokoliv. Potká Eileen Shallotovou, která se chce stát také neuroparticipantkou, ale je od narození slepá. S Charlesovou pomocí Eileen poprvé pozná, jaké to je vidět. Samozřejmě se to ale zkomplikuje. Jedna z Zelazneho prvotin. Kniha je hodně komorní, na Zelazneho nezvykle je to téměř čistá scifi. .Kromě pár různých prostřihů k Charlesově rodině, kamarádům, se jedná vlastně jenom o interakci Charles a jeho pacientka. Trochu mi to připomínalo Blade Runnera, protože je to hodně o psychologii. Bylo to asi ve scifi oblíbené téma druhé půlky 60. let. Celkově je příběh trochu chaotický, plný různých podivných prostředí vytvořených Tvůrcem, filosoficko-psychologických úvah apod. Zelazneho styl je sice už jasně čitelný, ale celé mě to nějak nezaujalo. Myslím, že námět je na krátkou povídku a konec nepřináší nic moc zajímavého, a nebo jsem to prostě nepochopil.