Tokijský ghúl 14

NEBUDU ….s tebou bojovat. Nechci... Tak na to... ...zapomeň! Finální souboj už je na dosah. Všichni mají napsány závěti, tak co. Zní to děsivě...opravdu děsivě. Zde se potkáme snad se všemi, počínaje Amonem, přes Stonožku, Sovu, nějakého to zářícího až po Kanekiho. Jo a konečně teče krev. Sice v rámci teen, ale lepší useknutá noha než kapavka z nosu. Malá ochutnávka: Šinoharo...co je to za žabkuch? ...To bude tvoje quinque – zbraň proti ghúlům. Jmenuje se Štír. Takhle jsem si ho teda nepředstavoval. ...Ale no tak. S nožem to přece umíš. A od teď bude tvoje nadání sloužit ostatním. Komu jako? ...No...lidem ve městě, babičkám ze sousedství....znáš to. Je sice čas vše dobojovat, ale ještě se tu několikrát vrátíme do minulosti. Stále je totiž na co vzpomínat. A tak mě trochu ty odstavce, které se vrací zpět do minulosti trochu kazí ten adrenalin z rozpoutané bitvy. Opět je to takové to umělé prodlužování děje a přidávání skoro zbytečných sešitů. Ale všichni budou muset pořádně zabojovat. Vítězství je už skoro tady. Kdo s koho? Citát: Vzal jsem sám sebe za ruku a pak jsme kráčeli dál a dál. Za zbytečné prodlužování a určitý chaos ve vyprávění dávám jen tři hvězdy. Čekal jsem určitě víc. Pří čtení tohoto manga jsem poslouchal skupinu Silver Bullet a jejich nejnovější studiové album Mooncult z roku 2019. Z příběhů #133 až #143 jsem vybral šest citátů a vložil je mistru Išidovi na profil.

Tak tohle byl skvělý díl a rozhodně velmi solidní závěr s pár otevřenými vrátky na konci, což mi ale nevadilo. Bylo to plné akce, napětí, nečekaný zvratů a já si tento díl užila. A je mi až líto, že tato série skončila.