Tokijský ghúl: re 11

„V tom případě jí může nejvíc pomoci právě ta osoba, která jí nejvíc nenávidí.“ Kaneki se snaží, ale není to lehké. Chce spojit lidi s ghúly. Ale Jednooký král neustále naráží na překážky. Pár pěkných soubojů, klasická kresba a opět bravůrní scénář. Obálka se také povedla. Je trochu brutálnější, a v obsahu této knihy zjistíte proč tomu tak je. Brutální první kapitola vás nenechá na pochybách, že tohle bude maso. Citát: Žili jsme jen pro spravedlnost a takhle jsme dopadli. Zase jsem v příběhu našel několik kreseb, které mě oslovily. Například pohled na město na straně 115. Jakoby takovéto kresby do tohoto světa ani nepatřily. Jsou skoro jako fotografie, a oproti těm, mnohdy až dětským postavičkám a obličejům, působí uhrančivě. Mám rád kresby a fotky domů i sídlišť, stromů a vše, co k tomu patří. Pak otočíte na další stranu, uvidíte Kanekiho a furt máte pocit, že do toho světa nepatří, nebo se tam nehodí. Další povedený díl. Citát: Já jsem tady šéf!!!!!!

Po desátém čísle TG:re jsem si dal kratičkou pauzu (téměř rok =D), nicméně jsem si opět našel na mangu čas. A úpřímně... v první třetině tohohle dílu jsem byl absolutně ztracený. Nemohl jsem se dostat do příběhu i přesto, že jsem si zopáknul co se stalo naposled. Skákání v čase a prostoru v úvodu bylo hodně zmatečné a akční sekvence, jak už je zvykem, spotřebovali hodně mé fantazie, abych je dokázal nějakým způsobem uchopit. Když se ale zpomalilo a přibudlo dialogů, četlo se mi tohle číslo mnohem lépe. Dialogy jsou něčím, co prostě musíte v TG:re ocenit. Tohle je asi jeden z aspektů, kvůli kterému dostávala anime inkarnace takové kapky. Co se zřejmě nedostalo, nebo nepovedlo v anime, je zde napsáno krásně - ať už jde o dialog Kanekiho a Amona, nebo Amona a Akiri, nebo Kanekiho a Takizawu, Tóky a Akiri... je toho hodně dobrého. No a závěr tomu nasadil korunu, protože dialog Kanekiho s Tókou je něco nezapomenutelného a opět je zde vylíčen mnohem lépe než v anime. Škoda toho začátku.