Při čtení Robbinsových vzpomínek jsem si uvědomil jednu věc. Ne nebylo to žádné zásadní prozření. Nebyl to žádný světoborný objev. Jen připomenutí. Že ze světa nemizí jen fauna a flóra. Ale že mizí i jisté fenomény. Věci, které nás obklopovaly a formovaly. S každým novým paradigmatem se ztrácí určitá část lidských činností. Jsou překonány, změněny, jsou už nepotřebné, nebo se do nového vzorce nehodí. Přirozený tok času… řeklo by se. Vývoj, progrese, evoluce. Inu tak… A tak jsem si – s bolestnou nostalgií – pomyslel. Safra, kam zmizely cirkusy? Ale ano, vím. Jezdí takové ty novodobé, co mají připosražené pseudošapitó, místo maringotek ultramoderní karavan ověšený satelity, žádný zvěřinec, jen opelichaného pudla a osiřelého poníka. Namísto orchestru mpétrojku. A ředitel? Klaun, krotitel, žonglér, hadí žena i akrobatka v jednom. Pamatuji si, jaká sláva to byla, když přijel do města cirkus. Když na mosteckém Hrabáku vyrostlo město z maringotek. Obrovský zvěřinec. Sloni, tygři, lvi… Barevná, voňavá exotika, tajemství, magie. O to více v tom zadrátovaném komunistickém lágru. To všechno zmizelo. Můj syn pravděpodobně opravdový (a tím myslím opravdový) cirkus už neuvidí. Pravda – možná by ho nebavil. Knihy Toma Robbinse miluji. Jsou totiž tak… cirkusové. Třpytí se, zapáchají trusem exotické zvěře, zní jako práskání biče krotitele šelem. Jsou magické. Plné kouzelníků a kouzel. Jsou zábavné. Plné klaunů. Voní pilinami. Mezi řádkami poskakují svůdné akrobatky. Po písmenech se promenádují provazochodci. Toužíte s tím cirkusem utéct. Za magické okamžiky platit kydáním sloního hnoje. Vklouznete do toho cirkusového stanu jako Alenka do králičí nory. Vklouznete do jiného světa… A uvědomil jsem si další věc. Že Robbinsovi je přes osmdesát. Jeho kniha vzpomínek také může být jeho knihou poslední. Že možná zmizí do světa za zrcadlem. Jako pozpátku letící divoké kachny. Zůstane po něm jen vůně parfému bláznivého tance. Bude - v žabím pyžamu - navěky impresáriem Cirkusu Inkognito. Zkusí krotit hubené nohy. Uvádět další dálniční atrakce. A tak na mě, stejně jako na kovbojky, padl smutek…

Příjemné poodhalení vybraných partií autorova života. Přiznám se, že opravdu čtivou se mi knížka stala až od kapitoly "Chvála Bohémie" a následné rozkrývání pozadí vzniku jednotlivých románů. Bylo to jako číst Asimovovu Předehru k Nadaci - samozřejmě poté, co už má člověk přečtenu celou sérii Nadace. Robbinsovu představivost převedenou do knižní podoby si zkrátka užívám a k jeho románům se opakovaně vracím. I tentokrát bravo!