The Last Chairlift

Jak mám Irvinga rád, měl jsem problém Poslední lanovku dočíst. A to nejen proto, že je to opravdu hodně tlustá bichle (přes 900 stran). Bohužel mě moc nechytily ani postavy, ani děj. Postav je tam opravdu hodně, a jako to už u Irvinga bývá, jde často o různé samorostlé podivíny. Nicméně k srdci mi nepřirostla žádná. Malá Ray je jako matka hodně slabý odvar Jenny Fieldsové a sněžničářka Elliot nesahá (doslova) Robertě Muldoonové ani po kotníky. O dost zajímavější byly Nora a Em, i když časem se i tohle duo stalo poněkud monotématickým. Hlavní hrdina Adam je mimo jiné scénáristou a část knihy je vyprávěná formou jeho scénářů. Alespoň je nám zcela zřejmé, proč se podle nich žádné filmy netočí. A přišlo mi to občas, jako by si Irving vytáhl z každé své knížky tu nějakou postavu, tu kousek příběhu, nechal to pořádně vyblednout a zvětrat na slunci a pak to použil v Poslední lanovce. Hlavně aby tam nic nechybělo. Najdete tu snad všechna jeho oblíbená témata: Rakousko, lyžování, zápasení, LGBT, Vietnam, spisovatele, středoškolské profesory angličtiny, sexuálně podezřelé podivíny a podivínky, emigraci do Kanady, potraty atd. Chybí bohužel medvědi, které ovšem nahrazují za mě hodně bezúčelní duchové. Já bych opravdu hodně a ještě víc krátil a škrtal, těch 900 stran je na Adamův život zbytečně moc. A doporučuji vám ostatním, abyste si místo Poslední lanovky raději přečetli některý z vynikajících Irvingových románů, třeba Modlitbu za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, klidně ještě jednou Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo z těch novějších Rok vdovou nebo Dokud tě nenajdu.

Mám Irvinga ráda, ale dočíst tuhle knížku mě stálo dost úsilí. Některé pasáže byly fajn, ale pak tam bylo hodně moc věcí navíc - alespoň z mého pohledu. A taky, jakoby autor tak trochu vykrádal sám sebe. Dočetla jsem to asi jen proto, že přece neodložím knížku oblíbeného autora.