"No dobrá, Homere," řekl dr. Larch, "ale očekávám, že budeš užitečný."“ Nádherný, emotivní a lidský příběh, která vyvolá slzy i úsměv. Pravidla moštárny patří mezi Irvingovy nejhezčí knihy. Četla jsem ji dlouho a nepřeskočila ani slovíčko, jen jsem si ji užívala. Zpočátku se mi zdálo, že zbytečně odbočuje k nevýznamným postavám, zajímal mě hlavně Homér a dr. Larche, ale posléze člověk zjistí, že ne jen ti dva, ale všechny osoby, jsou pro příběh nesmírně důležití. I ta střecha moštárny. Patří mezi knihy ke kterým se určitě a ráda vrátím. Tedy sbohem princové z Maine, králové Nové Anglie......

Kniha, která nejde přečíst, nebo poslechnout na jeden zátah. Množství detailů je až neuvěřitelné, ale ty se ztrácejí ve zbytečně nataženém příběhu. Trochu to unavuje, otravuje a ruší. Někdy jo. Některé dialogy mi přišly až za vlasy přitažené, dělaly z lidí blbce. Ale u jiných, detailně popsaných situací, jako když šli dva sirotci na nádraží oznámit smrt, jsem se fakt zasmála. Většina postav sympatická v tom smyslu, že byste je v jednu chvíli propleskli a pak jim odpustili i vraždu :). Jen Melony (nevím, jestli to píšu správně), tu bych vyškrtla. Morální výhrady k tomu nemám, lékařsky zajímavé popisy potratu mě spíš zaujaly. Připomněly mi jedno video, které jsem kdysi na tohle téma viděla. Stejnojmenný film se mi docela líbil, i když zdaleka neobsáhnul děj knihy, určitě nastínil její nejdůležitější poselství, která kniha tak věcně rozvinula.