Pravidla moštárny

"No dobrá, Homere," řekl dr. Larch, "ale očekávám, že budeš užitečný."“ Nádherný, emotivní a lidský příběh, která vyvolá slzy i úsměv. Pravidla moštárny patří mezi Irvingovy nejhezčí knihy. Četla jsem ji dlouho a nepřeskočila ani slovíčko, jen jsem si ji užívala. Zpočátku se mi zdálo, že zbytečně odbočuje k nevýznamným postavám, zajímal mě hlavně Homér a dr. Larche, ale posléze člověk zjistí, že ne jen ti dva, ale všechny osoby, jsou pro příběh nesmírně důležití. I ta střecha moštárny. Patří mezi knihy ke kterým se určitě a ráda vrátím. Tedy sbohem princové z Maine, králové Nové Anglie......

Kniha, která nejde přečíst, nebo poslechnout na jeden zátah. Množství detailů je až neuvěřitelné, ale ty se ztrácejí ve zbytečně nataženém příběhu. Trochu to unavuje, otravuje a ruší. Někdy jo. Některé dialogy mi přišly až za vlasy přitažené, dělaly z lidí blbce. Ale u jiných, detailně popsaných situací, jako když šli dva sirotci na nádraží oznámit smrt, jsem se fakt zasmála. Většina postav sympatická v tom smyslu, že byste je v jednu chvíli propleskli a pak jim odpustili i vraždu :). Jen Melony (nevím, jestli to píšu správně), tu bych vyškrtla. Morální výhrady k tomu nemám, lékařsky zajímavé popisy potratu mě spíš zaujaly. Připomněly mi jedno video, které jsem kdysi na tohle téma viděla. Stejnojmenný film se mi docela líbil, i když zdaleka neobsáhnul děj knihy, určitě nastínil její nejdůležitější poselství, která kniha tak věcně rozvinula.

Je úžasná. Za mě jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla (a společně s Hotelem také ta nej od Irvinga). Bavilo mě to od začátku až do konce, nenašla bych žádná hluchá místa, která bych autorovi mohla vytknout. A že jde o pořádnou nálož stránek! Četla jsem ji dlouho - a stejně tak dlouho ve mě příběh dozníval i po dočtení. Vzestupy a pády, věčný boj o štěstí, hledání sebe sama, snaha být užitečný, touha po obyčejné lidské blízkosti, po lásce, něze a pochopení. Homer Wells to v životě neměl snadné, ale nikdy to nevzdal. Krok za krokem mířil ke svému cíli - ať už byl jakýkoli. Měl můj obdiv, držela jsem mu palce, prožívala jsem s ním celý jeho život a přála si, aby to, co hledá, taky našel... Hluboce lidský, bolestně syrový, nepřikrášlený příběh o tom, že někdy je důležitější podívat se do vlastního srdce, protože jen tam můžeme najít, po čem tak slepě toužíme. Příběh plný obyčejných reálií, plný těch každodenních, všedních radostí, plný toho neučesaného, rozpustilého štěstí a hlavně plný lásky. Nepochopené, nestálé, kruté a leckdy bolavé, a zejména osudové...