The Colour of Magic

Z cyklu o Zeměploše jsem toho nějakých pětadvacet let zpátky přečetl dost, teď jsem se k němu rozhodl vrátit, ale v originále. Autor si mě okamžitě získal oním jedinečným stylem spojujícím britský humor a ohromnou spoustu nejrůznějších odkazů, narážek a hříček. Něco se nevyhnutelně ztratilo v překladu, něco jsem v těch patnácti nebyl schopen pobrat, je to ale každopádně o řád lepší, než mi to přišlo tehdy. Zároveň jsem občas měl pocit, že toho filozofování a všemožných intelektuálních odboček je tady vzhledem k délce knihy příliš. Vzpomínám si ale, že v dalších knihách by děje mělo být víc a ta rovnováha by měla být lepší, tak jsem zvědavý. "Rincewind occasionally had nightmares about teetering on some intangible but enormously high place, and seeing a blue-distanced, cloud-punctuated landscape reeling away below him (this usually woke him up with his ankles sweating; he would have been even more worried had he known that the nightmare was not, as he thought, just the usual Discworld vertigo. It was a backwards memory of an event in his future so terrifying that it had generated harmonics of fear all the way along his lifeline)."

Má cesta k Zeměploše byla dlouhá, náročná a složitá. První pokus o čtení byl někde na základní škole, kde mi o tom řekl kamarád a vybudoval jsem si k tomu takový "fake love" vztah, kdy jsem se snažil to mít rád, ale ve skutečnosti mě to moc nebavilo a nedokázal jsem to ocenit. Měl jsem rád epické fantasy, kde hlavní hrdinové jsou... hrdinové a nedělá si to ze sebe pořád srandu. Bohužel je to něco, co mi trochu vadí i teď. Každopádně toto je asi můj třetí pokus a musím uznat, že mě to chytlo mnohem více. V první části jsem se nasmál a kniha se četla úplně sama. Byl jsem přesvědčen, že to bude jasných pět hvězd. Další kapitoly však byly takové zmatené a all over the place. Například najednou každý rozuměl tomu, co říká Dvoukvítek i když v první kapitole to byla asi jediná výhoda Mrakoplaše - uměl jazyky. Tak či tak, jako úvod do Zeměplochy neurazí ani nenadchne.