Pratchett je zcela nepřekonatelný právě ve své překrásné pratchettovosti. Jeho konstruování děje, jeho mudrování, jeho naprosto překrásné růžovoučké konce, jeho všechno. Fotbal je mi odporný, ne, to jsou slabá slova, fotbal je mi naprosto lhostejný a při čtení Nevídaných akademiků jsem nejednou až bolestně zatoužil vyrazit na stadión a zplna hrdla řvát "Jak to kopeš ty fušere!!!!!" Což je na knihu výkon neuvěřitelný. Posledních sto stran jsem se už jen usmíval. Ne nad obzvláštní vtipností, ale nad tím, že Pratchett se se mnou táhne už patnáct let a stále mě uchvacuje. Možná, že to říká něco o mé neschopnosti dospět. Ale víte co? Mně je to fuk.

Fotbal opravdu bytostně nesnáším, takže jsem se trochu obával, jak poslední Zeměplochu budu schopen skousnout. Nakonec tohoto fotbalu zase tolik nebylo (a co bylo, vyvolávalo na tváři spíš úsměv než znechucení tématem) a místo něj překvapily reminiscence na Buch! Příjemně překvapila skutečně komická postava nového člena akademické rady NU, doktora Zďáblíkova. Celkově trochu ukecaná, trochu slabší Zeměplocha, ale především (podle všeho) poslední. I díky tomuto faktu je poněkud dvojsmyslně vyložitelný závěr na zamáčknutí slzy a papírový kapesník...