Příběhy ze Zeměplochy Magický prazdroj Soudné sestry

Dvojkniha úžasných příběhů Zeměplochy. Želva A´Tuin si poklidně potuje vesmírem a na jejích krunýři čtyři sloni nesou Zeměplochu a je jí naprosto jedno co se právě na Zeměploše děje. Když se narodí osmý syn osmému synovi, tak dostane obrovské schopnosti a stane se supermágem. Peníz je tak mocný, že se země ocitne na okraji panmagické války a jediný, kdo se může Penízovi postavit je nedostudovaný mág Mrakoplaš, který má schopnost vše kolem sebe proměnit v chaos, kadeřnice Conina dcera barbara Cohena a Nijel ničitel, se svou starostlivou matkou. Čarovnou Zeměplochu miluju, skvělý humor Pratchetta, který vám zaručeně zlepší den. Ve druhé knize (kdo neznáte) se seznámíte s místními čarodějkami bábi Zlopočasé, stařenky Oggové a nejmladší z nich Magráty Česnekové, kterým se nelíbí krutovláda Lorda Felmeta, který zavraždil svého bratrance a nastoupil na jeho trůn. Rozhodnou se, že na trůn dosadí toho správného krále, syna krále Verence, prince Tomjana. Ale Lord Felmet se dobrovolně nechce vzdát trůnu ... Příběhy čarodějek mám z této série asi nejradši, protože jejich vzájemné hašteření a hádky dodávají příběhu to správné koření.

Soudné sestry, Sudičky, Tři čarodějnice... překladatelova fantazie si mohla vybírat. Mě osobně potěšilo setkání se starou známou a potměšilou bábi Zlopočasnou, ale i s rozvernou stařenkou Oggovou nebo naivkou Magrátou. Klasický souboj nadpřirozených sil nad tím, který z jejich chráněnců dosáhne na trůn / bohatství / štěstí, se v Pratchettově pojetí mění v roztomilou frašku, i když tu a tam nechá Pratchett některou postavu přijít o život. To aby svět duchů byl o něco pestřejší a ten lidský svět zase patřičně zlovolnější. Zeměplocha totiž zažívá královraždu (už zase) a nastává souboj o dědice trůnu a nositele koruny. Královrah totiž jaksi nebudí všeobecný jásot. A že s tím mají ty tři bábrdle co do činění, je nabíledni, vč. toho, že nebohého královského sirotu upíchnou u světských a svěří do rukou trpaslíka Mášrechta. Ale ono nejde jen tak o nějakou bezúčelnou zábavu. Pratchett do humorného příběhu skrývá filozofické myšlenky hodné zamyšlení, nejenom zaslouženého úsměvu. Nesrovnalost v časovém kontinuu mladého TomJana (děti nemívají na trůně ustláno) mě sice trochu mátla, ale jen do času, než jsem si připomněla, kdo je strůjcem. Prostě jen jedna další absurdnost v Pratchettově Zeměploše.