Na Bohumila (Bogana) Hrabala si čtenář musí zvyknout. On je solitér a jako takový se nemusí svým stylem psaní komukoli líbit. I mně to trvalo dlouho, ale paradoxně mi pomohl jednak Pepa Dvořák v Semaforu, kdy nás bavil dvě hodiny monologem v Tanečních hodinách pro pokročilé, ale zejména rehabilitační sestra Olinka se svým manželem Pavlem, se kterými jsme mohli velmi často o Boganovi hovořit. Oni byli sousedy spisovatele v Kersku a jejich vyprávění by jednou stálo za to, aby se o panu Hrabalovi čtenáři dozvěděli více než z novin. Ti dva to měli vždy "z prvé ruky". Svatby v domě, to byla setkání,lépe řečeno mejdany a flámy, přátel stejné krevní skupiny v bytečku Hrabala v Libni. Zejména trojice, která je známa z knihy Něžný barbar (s Hrabalem ještě Boudník a Bondy) . Ale sláva spisovatele, jeho originální styl psaní a strýc Pepin do Libně přitáhli další grupu vyděděných, v čele s Jiřím Kolářem. A někdy to prý bylo dosti divoké. Celá trilogie je jakoby psána rukou Elišky Plevové, zvané Pipsi. Tato žena byla zvyklá žít do šesti let v přepychu jako dcera bohatého prokuristy a správce dřevoprůmyslových závodů v Břeclavi. Po válce je ale jako sudetské Němce transportovali do sběrných táborů, kde rodinu rozdělili. U Hrabala jí stačil malý pokoj, v němž místo křišťálového lustru visela stahovací lampa, jejíž drát byl navlečen na niklovou protézu. Přesto Hrabala milovala a nakonec si ho vzala. Brali se 8.prosince 1956. Tři dny před svatbou Hrabal strachy onemocněl. I po svatbě se cítil stísněný a často chodil po hospodách. Vita nuova je vlastně o soužití manželů Hrabalových. Pipsi ho materiálně podporovala v začátcích jeho spisovatelské činnosti. Úspěchy, uznání a materiální efekt se dostavily až o hodně později. Bylo to zejména tím, že Hrabal získal oblibu nejdříve v okolních lido-demo (Polsko a Maďarsko-to díky bohemistovi Vargovi) a pak po celé západní Evropě, pro kterou byl doslova zjevením. Je dobré si přečíst, co o tom píše zasvěceně Monika Zgustová. Jak to Pipsi dokázala, zůstává nám nezasvěceným "rozum stát" ! Vše z platu druhořadé pracovnice v zařízeních RaJ (Restaurace a jídelny se tomu za soudruhů říkalo). Hrabal byl zvláštní člověk i ve svém osobním životě. Dalo by se říci, že roztával až při sezení u piva mezi svými kamarády. Proluky, to je již život mezi Prahou a Kerskem. Je zajímavé, že spisovatel nebyl zrovna opatrný na své výdělky a zpočátku, jako nepraktický člověk nesl až pětimístné autorské odměny (v hotovosti) běžně v sítěnkové tašce (?), ta byla pohozena v hospodě jaksi vedle ! Všem "na očích" ! Jaká ohromná žena byla Pipsi, to si uvědomil B.Hrabal až po její smrti (rakovina slinivky břišní) . To zůstal najednou sám, starý pán v panelákovém bytě v Praze 8-Sokolnikách . A také zejména v Kersku tuto trilogii napsal. Svým způsobem to měla být "Óda na Pipsi", ale mám dojem, že k tomu nedošlo. Jde spíše o zdrcující sebekritiku, kde se přiznává ke svému vztahu k milované ženě, které ale zadělával na pěkné starosti. A perlička na závěr: Když vyšla i v ČSSR trilogie, brožovaná na hnusném papíře, poprosili jsme Olinku, zda by nepožádala autora o podpis. Byla hodná a snažila se. Autor ji nejdříve nevrle poslal "do p......". Ale Olinka Bogana znala jako své boty. Každý týden mu prala a také žehlila. I řekla si "a dost" ! Zklíčený autor přišel s prosíkem a také podepsal... I takový byl Bohumil Hrabal.

Dokonalé.