Soumrak

Skvělé zpracování historického přiběhu, aby lehkým a zajímavým způsobem připomenout o civilzací Mayů (hodně postav a přiběhů je autentická!), a k tomu zamyšlet se nad tím, co je líp: znát předem svůj osud, anebo mít stále nadějí, že se mu mužeme vyhnout, že je možné vyhýbat se smrtí... Gluchovský snáží se vskutku taky pojasnít, proč Mayové opouštili své velké města ještě před příchodem Španělů. Je tam i trochu zahalená a hodně ironická kritika současného Ruska. Kde? Glukhovsky představuje organizovené vladou, falešné zbožňování Veliké Otečestvěnné Vajny, tehdy druhé světové, vedené přece protí německým fašistům, a přesně tahle ruská vlada včetně speciálních služeb podporuje ruské fašisty... Bývalí důstojnici komunistické strany - kdysi kněží státního ateismu, dnes staví církve, slavi Boha a státní cirkev požehnává jejich limuzíny... Pozice "boha", ve ktereho hlavě se všechno odehrava, stava se jasná teprve ted', když v jeho roli si představíme Vladimíra Vladimíroviče, prezidenta Ruska, který vše üpravuje ručně a po svém. A přece největším překvapením pro mě bylo, že Juri Knorozov je skutečná postava. Byl to ruský lingvista a kryptolog, který dešifroval psaní Mayů. A zajímavé se mi zdalo taky, že poprvé přišel na toto psání, když knihy z vypalené Královské pruské knihovný z dobývaného Krasnou armadou Berlina dorazily v 1945 do Ruska. A mezi nima bylo gvatemalské zpracování od bratrů Villacortů, ve kterým přetištěno tyhle 3 zachovalé v Evropě kodexy Mayů.

Pro mě dost neobvyklý druh četby, ale líbil se mi. I když konec knihy byl pro mě trochu náročnější:-)

Za mě zatím nejlepší dílo od Glukhovkého (po přečtení Budoucnosti a prvních dvou dílech Metra). Správně tajemný začátek, který se přímo hodí k útulným podzimním večerům a pošmourným ránům, a stupňující se naléhavá atmosféra... Jenže pak přichází závěr. I když byl nepochybně zvláštní, neměl v sobě pro mě tu krásně překvapující pointu, která bere dech. A i když šlo o poměrně otevřený závěr, i zde se z toho dalo takřečeno více vytřískat a pohrát si se čtenářem svou trýznivou otevřeností, kdy jen listujeme v knize a hledáme, zda jsme třeba nepřehlédli poslední vysvětlující kapitolku. Tady jsem si spíše řekla, hmmm, aha. A celkově pár myšlenek docela nedotažených. Přesto hodnotím vysoko, protože kromě závěru mi knížka připravila pěkné chvíle při čtení. A pasáž o životě a umírání považuju za jednu z nejlepších, ne-li zcela nejlepší, kterou jsem na dané téma četla.