Budúcnosť

"Konec světa byl odvolaný ... zůstaneme na této planetě navždy ... odteď až na věky věků ..." Zní vám to optimisticky? Nenechte se mýlit, Glukhovský vytvořil předobraz možného světa budoucnosti, který se vám líbit nebude. Svou vizi, která se snaží zodpovědět otázku: kam směřuje lidský druh?, postavil na několika premisách, které čím dál rychleji roztáčejí pomyslnou spirálu "možností": ... jsme totiž posedlí posouváním limitů našich zásahů do lidské reprodukce, neschopní stanovit si hranice pro naše "hry" s lidským genomem, ... troufale se pouštíme ve stále větším měřítku do genetických modifikací rostlin a živočichů, pošetile se přitom domnívajíc, že jsme tak nalezli řešení, jak nasytit naši pomalu přeplněnou planetu, ... jsme zlenivělí, díky technologiím, kterými jsme se obklopili, a tak daleko méně ostražití a daleko víc ovlivnitelní ve své touze po trvalém blahobytu a štěstí, které si zabezpečujeme mj. čím dál větší spotřebou antidepresiv či jiných pilulek pochybného štěstí a blaženosti, ... a jsme neschopní ve své deklarované rovnosti a pseudohumanitě - nekonečné možnosti všem - přiznat si pravdu, že stále platí, že není jedno, kde jste se narodili a jaké karty vám životní loterie vložila do rukou. Možný závěr? Troufale se díváme do budoucnosti, šťastní z možností zbavit se svých neduhů, tragicky romantičtí ve svých představách o radostné budoucnosti, urputně se držíc iracionální víry v naši téměř všemocnost "z nebe jsme sesadili Boha, protože i nebe potřebujeme pro ten bilion lidí, kteří obývají tuto planetu" ... a přitom si nevidíme ani na špičku nosu ... ... stejně, jako obytné věže vypínající se vysoko do nebe, vypíná se i naše lidské sebevědomí, a přitom nejsme vůbec připraveni, že může znenadání a bez varování přijít zemětřesení nepředvídatelných rozměrů, které výdobytky našeho "intelektu" může poslat zpět k zemi, jako domečky z karet, a spolu s nimi i naše sebevědomí dotýkající se nebes, těsně před tím, než mu někdo, či něco, přeťalo spojení se zemí, aby se bez přirozené opory, rozsypalo na milion kousíčků, z kterých poslepovat něco, jako zdravý přístup k životu, zvládne ve zhýčkané a kolektivně oblbované Evropě budoucnosti, jen málokdo ... Glukhovského sci-fi thriller je tak daleko víc spíš dost sžíravou a poměrně přesnou kritikou našich lidských bolístek a neduhů ... nejen budoucnosti ... Takže, až budete číst, nezapomínejte, že stále platí, že ... "konečnost lidské existence - představuje podmínku existence". PS: ... a pak je tu ještě "věčnost" ... to je ovšem jiný level ... jenom někdy a jenom někdo dokáže jednat s vědomím věčnosti ... "nesmrtelným se totiž člověk stává svými skutky" ... takže, nezapomínejte na to, že nesmrtelný není člověk, ale mohou se stát ... jeho skutky :-).

Když už se do četby knihy pustím, tak to nevzdávám, i když u této jsem se musel hodně přemáhat. Dobrý námět, který se ale autorovi podařilo střídáním poutavých pasáží s naprosto nezáživnými a rozvleklými proměnit v cosi nudného a špatně stravitelného.

Jak mě Dmitry zklamal s Metrem 2033, tak si to u mě vyžehlil s Budoucností. Protentokrát navařil úplně jinou krmi než nám servíroval v moskevském metru. Zřejmě potřeboval opačný extrém, takže místo hrstky přeživších lidí, kteří mají mizivý výhled na dlouhý život, si zahrál na marnotratného boha a rozházel lidi po celé zemi plnými hrstmi. A ještě jim dal nesmrtelnost. Lidé se tak postavili na roveň bohům. Ale tahle světlá budoucnost má i své temné stránky a člověk tak musí činit nepříjemná rozhodnutí. Například volit mezi svým životem a životem svého potomka. Glukhovsky si se svou novou dystopickou utopií pěkně vyhrál a celá kniha místy děsí svou šílenou pravděpodobností. Přelidněná a nesmrtelná Evropa. Peklo a ráj v jedné věži. V tisících věží po celém kontinentě. Jakou cenu má vlastně nesmrtelnost?