My Deník pádu

"To jen pro náš národ, jemuž soudruh Stalin naočkoval kriminálnickou mentalitu, znamená dobrota slabost - to proto je ostudná, a dokonce nebezpečná. Sloganu "Bojej se nás, takže nás respektujou!" v celé Evropě rozumíme jedině my." Skvělý doplněk ke knihám, které se zabývají současným putinovským Ruskem. Zvolený koncept, kdy jsou jednotlivé texty z minulosti uvedeny do kontextu doby a doplněny aktuálními komentáři autora ze současného pohledu umožňují částečně pochopit, co se v Rusku dělo a děje. Dalo by se říct, že sledujeme v historické posloupnosti poměrně výstižný popis "vaření žáby". Zda se nám podaří obdobným koncům uniknout a nebo zda také dopadneme jako ti pověstní lumíci (já vím, mýtus - ale možná i právě proto vhodná analogie) . Nějaké ty citace jako nezbytný doplněk, docela často mi přicházelo na mysl, jak se některé pasáže hodí i na část naší společnosti. Jako by se ten východní virus touhy po despocii nechtěl tak snadno vzdát :-) : "Ukázalo se, že je možné vyvést lidi z Bunkru, ale Bunkr z lidí už nikdy nedostanete. V Bunkru to našemu vedení připadá mnohem srozumitelnější a útulnější. A pak - to je ta úplně nejnepříjemnější věc - Bunkr je milejší než pozemní svět skoro každému ruskému občanovi, ať už je to Tatar, nebo Čuvaš. Celkem 86 % našich by z něj podle průzkumů veřejného mínění nejraději nikdy nevylezlo. A přesně těch 86 % se už při prvním náznaku nějakého poplachu s radostí vrhá zpátky. Domů. To je prosím nejpodstatnější výsledek odcházejícího roku." "Ruský člověk nebyl doopravdy svobodný nikdy, leda snad v soukromém životě, ale ani to zdaleka ne vždy. Nikdy taky nebyl opravdu sytý. Stát mu nikdy nedovolil zažívat alespoň okamžiky sebeúcty. Tuto sebeúctu po staletí nahrazovala hrdost na svou zemi. Vycházející samozřejmě z propagandy. V posledních letech nám však žádné nové důvody k takovéto pýše neposkytla, spíš jen důvody pro pohrdání a pochyby. Právě proto stát se stále větším rozmachem a pompou každý rok slavil Den vítězství, tedy 9. květen. Ve svých nejnovějších dějinách Rusko nedosáhlo většího triumfu, než bylo vítězství SSSR nad hitlerovským Německem. Příběh boje s fašismem a vítězství nad ním se staly hlavním ideologickým mýtem současného Ruska, hlavním svorníkem jeho pestrého a mnohonárodnostního obyvatelstva." Knihu opravdu velmi doporučuji k přečtení.

Deník pádu je mimořádně silná a poctivá kniha, která nabízí víc než jen soubor publicistických textů. Velmi oceňuji strukturu knihy: kontext – článek – retrospektiva. Tento rámec dodává každému tématu širokou perspektivu a umožňuje čtenáři sledovat nejen samotnou událost, ale i její vývoj v čase a autorovo zpětné hodnocení. Pro čtenáře hluboce orientované v geopolitice východního křídla může jít o zajímavé zpestření. Pro mě – jako pro člověka, který geopolitiku sleduje spíše jako vážné hobby – je to velmi nabitý pohled dovnitř Ruska. Glukhovsky píše otevřeně, tvrdě a bez obalu kritizuje ruský režim. Upřímně mě překvapilo, že za některé texty nedostal rozsudek už mnohem dříve. Právě tato otevřenost dává knize autenticitu a váhu. Ne všechny texty jsou však stejně silné. Některé eseje (např. Pejsci a pejskaři) považuji za výborné, jiné – zejména velmi lokální články o ruské mafii – pro mě byly hůře uchopitelné kvůli menší znalosti kontextu. Velkým kladem knihy je autorova sebereflexe. V retrospektivách Glukhovsky dokáže přiznat omyl, korigovat své dřívější názory a přijmout realitu takovou, jaká je. To je u Ruské opozice i vlády celkem vzácné. Ty jejich ega jim to nedovolují. Kniha se čte pomalu – a měla by. Nutí k přemýšlení a návratům. Osobně jsem si k mnoha textům dohledával další souvislosti, což čtení ještě zpomalilo, ale zároveň výrazně obohatilo.