Směšné lásky

Kdybyste se mě zeptali dneska ráno, jak se mi Směšné lásky líbily, tak bych vám nejspíš řekla něco v tom smyslu, že to jako docela šlo, že jsem neustále čekala nějaký překvapivý konec s pointou, která mi vyrazí dech a ono nic. Prostě knížka, která se ničím zvláštním od jiných neliší. Kdybyste se mě zeptali teď- dnes večer, jaký mám na Směšné lásky názor, tak bych tvrdila, že je to zvláštní kniha, která se tváří nevinně. "Obyčejné" povídky, které se vám nejprve jeví jako: "a co jako" se po zamyšlení nad nimi a prolistováním některých pasáží mění na tiché poselství. Uvědomila jsem si, že Kundera dokázal vyjádřit některé mé myšlenkové pochody a pocity, u kterých jsem se domnívala, že jsou jen moje a že není možné, aby je někdo jiný mohl sdílet. Nikdy se mi nestalo, abych během pouhého dne takovým způsobem změnila svůj názor. Jsem opravdu ráda, že jsem dokázala rozluštit to tajemství, které je pro mě v těch povídkách skryto ;).

Směšné lásky jsou fantastická povídková sbírka, a kdybych ji chtěl jen velmi stručně a zkarikovaně komentovat, napsal bych nejspíš, že to je knížka o tom, jak se souložilo v socialistickém Československu. Čímž bych v podstatě mohl skončit, protože ač to zní poměrně hloupě, Kundera by se za takovou interpretaci – aspoň doufám – nezlobil. Co mě však v kontextu Směšných lásek a celoživotního boje Kundery za své autorské dílo zaujalo, je různorodost pohledů, jak lze na dílo nahlížet. A zatímco Kundera vidí v Láskách i po nich následujících románech pouhé příběhy o lásce, autorovi fanoušci, literární kritici i jiní, ti je rádi zkoumají jako díla politická, společenská. Což upřímně, přes veškerou snahu autora tyto aspekty díla upozaďovat, je poměrně těžké, i s ohledem na osud Kundery a jeho peripetie s nedemokratickým režimem v Československu. Lze tuto rovinu možná přehlídnout u této sbírky, ale u následných románů? Jen velmi stěží. Tato sbírka je taky možná nejdůležitějším autorovým dílem, co se Kunderovských postav týká. A slyšel jsem názor, že Směšné lásky jsou v podstatě jejich „laboratoří“, protože velká část postav dalších románů jsou už jen jakési variace na ty ze Směšných lásek. Kundera je podle mě taky velkým znalcem lidské povahy a jako jeden z mála autorů vidí do ženské hlavy, což nevím, jak můžu já jakožto muž zhodnotit, ale mám zkrátka ten pocit. Některé postavy se možná dotýkají hranice uvěřitelnosti, ale na půvabnosti to sbírce neubírá, a jistá komičnost (neřkuli tragikomičnost) k této úmyslně nadsazené kolekci směšnosti patří. Nečtěte tento můj komentář, čtěte Směšné lásky!