Šerá hlídka

Příběh působí ucelenějším dojmem a filosofie, která se táhne celou knihou, má hlavu a patu. Nejspíš to je dosaženo tím, že hlídky tentokrát nekují pikle, ale mají společnou věc, kterou chápe i hlavní hrdina. Anton dozrává, začíná chápat vyšší politiku a dříve propastné rozdíly mezi Světlem a Tmou se stírají. Být to samostatná kniha, nemám nic proti obsahu, ale líbilo se mi víc, když byl Anton řadový mág a magie měla předem dané limity. V této knize řádí až příliš Deus ex machina a proč bychom se vypracovávali sami, když máme magické artefakty. Ale Hlídky nečtu kvůli akci nebo dobré detektivní zápletce, Hlídky čtu právě kvůli tomu filosofování, které některé čtenáře nudí.

[005/12] Ani po opětovném (třetím) přečtení mě tato kniha nedokázala zklamat. V sérii ‘Hlídek‘ je bezesporu tou nejlepší a nejpropracovanější. I když mě už nedokázala vyloženě ničím novým překvapit, právě díky té důvěrné známosti jsem se dokázala zase a znovu plně ponořit do světa Jiných a opět se nechala unést tou docela příjemnou myšlenkou, že by něco tak fascinujícího a vcelku dobře uvěřitelného, mohlo skutečně existovat. Navíc se tam občas dá narazit na lehký humor, který jen podporuje celkovou atmosféru a přirozenost textu. ‘Šerá hlídka‘ je dobrá především proto, že ačkoliv je jako všechny ostatní knihy rozdělena na tři části, jejich vzájemná návaznost je o něco více propracovaná, než tomu bylo v předchozích knihách. Pouto je daleko pevnější, přímější a souvislosti plynule rozprostřené, i když mám takový dojem, že úvodní část je o něco slabší. Navíc mi připadalo, že si s tím vším autor tak nějak pečlivěji pohrál. Zatímco předešlé svazky byly… spíše toho zábavnějšího rázu a dala se v nich najít jistá pocitová nadsázka, třetí kniha se zaobírá fiktivní variantou světa převážně do hloubky. Jsou zde úvahy zaměřující se především na téma odůvodnění existence Jiných. Je zvláštní sledovat, že oni sami vlastně ani neví, čím jsou a za jakým účelem funguje jejich nadpřirozená schopnost manipulace se šerem. ‘Noční hlídka‘ se zaobírala především stranou dobra. Dala jí možnost ukázat se v tom nejlepším možném světle a představila nám hlavního průvodce celým životním příběhem jednoho Jiného. ‘Denní hlídka‘ pak tvořila jakýsi protiklad, který nám měl objasnit, že ani temnota není tak úplně definitivní a absolutní tma doopravdy neexistuje. Každá ze stran tedy má své klady, ale i zápory. Jedni jsou obdařeni větší a druzí menší dávkou ušlechtilé morálky, ale ve své podstatě se skoro vůbec neliší. A pak tu je ‘Šerá hlídka‘, která se ujala povinnosti ukázat i to, že tma a světlo se ve skutečnosti musí kombinovat, aby bylo docíleno kýženého a opravdového efektu. Je nám ukázána spolupráce a schopnost soužití mezi přirozenými nepřáteli a dostáváme možnost celé to dějství zhlédnout i ze strany třetí, která nám není zrovna často autory předestírána. To celé určitě podporuje neuvěřitelná čtivost a ten fakt, že i záporní hrdinové jsou čtenáři sympatičtí. Nic není tak úplně černobílé, jednostranné a jednoduše vysvětlitelné a přiznávám, že ne vždy jsem s Antonem plně souhlasila a respektovala jeho názor. Občas mě zaujal Zavulon, který má v povaze neuvěřitelně bezcitně a s lehkou úklonou obětovat své pěšáky. Oproti tomu Geser, i když občas dělá pěkně odporné podrazy, se umí medovou řečí ospravedlnit a ukonejšit počátky hněvu. Vše pak končí ujištěním, že to celé bylo pouze pro plnění dobra. Světlana je zuřivá matka, která se nebojí rozcupovat kdekoho a Naďa… zatím je to jen prcek, ale co se tak pamatuji, dokáže svou jinakost v ‘Poslední hlídce‘ docela dostatečně. Jen je škoda, že Olga byla odstavena na vedlejší kolej.