Šestá hlídka

Sice mi z celé série jako nejlepší přišel druhý díl (Denní hlídka), ale na druhou stranu musím uznat, že jako celek působí všechny díly příjemně kompaktně. A tím závěrečným se je panu spisovateli povedlo celkem elegantně a bez příliš křečovitých vysvětlení propojit. Ačkoli konec není úplně absolutní a rozhodně nevylučuje pokračování, tak i kdyby už žádný další díl nepřišel, bylo by tohle důstojné zakončení. Navzdory tomu, že za Happy End ho tak úplně označit nelze. Každopádně mě to zase moc bavilo číst a o to asi jde především. :o)

Že autor chová kladný vztah k Čechám, už dokázal v předchozích dílech, ve kterých se vyskytuje jak Praha, tak i zmínky o českém pivu. Sice ty nejprovařenější ingredience, ale i tak srdce našince vždy hrdě zaplesalo. V Šesté hlídce nás autor ve své náklonnosti k naší vlasti utvrzuje nadále hned dvojím způsobem. Primo - série se mi zdála vždy poměrně vážně a seriozně vyprávěná, ale tento příběh obsahuje osvěžující prvky nadhledu. Je stavěný spíše na dialozích než na ději a tyto dialogy nepostrádají vtip, který mi jemně připomínal pana Kulhánka (asi to bude tou upírskou linkou). Secundo - nepokrytou inspiraci lze vysledovat v Cimrmanově majstrštyku Vichr z hor. Pamatujete si ho? Dovolím si malý úryvek...vytanul mi na mysli, když se mezi členy Hlídek spustila velmi podobná diskuze. Tomáš: "Ty nejsi má teta, tetičko?" Teta: "Ne. Jsem tvoje vzdálená snacha.” Tomáš: "Ale v tom případě jsem tě obelhal, tatínku.” Otec: "Nedělej si výčitky, milý synu. Já totiž nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn.” Tomáš: "A maminka?" Otec: "To je babička z otcovy strany.” Celé mi to trochu nedávalo smysl, tyhle autonomní bytosti zrozené z šera, které vládnou prakticky neomezenou mocí a mají své vlastní speciální úkoly...které plní jen s obtížemi, jestli vůbec. Nebudu nad tím raději moc přemýšlet, protože jinak to bylo příjemné čtení. Jen ta Lilith, věkovitá a zkušená, staletími protřelá, přijde Antonovi z vlastní vůle pomoci a dát mu odpovědi na jeho otázky, a pak takový vděk. Pro dobrotu na žebrotu.

Zakončení série (snad už konečně nechá Lukjaněnko sérii v zaslouženém důchodu) je naštěstí mnohem důstojnějším dílem než díl předchozí. Sice to pořád není Noční hlídka nebo Šerá hlídka, ale číst se to dá. Čekal jsem opět nastavovanou kaši, v níž polovina ingrediencí nedává smysl, přičemž jsem dostal solidní večeři na čtivém podnose. Samotný konec nepůsobí halabala spíchnutě, ale jako něco, co dává jakž takž smysl v porovnání s ostatními díly; kdyby mi pan autor řekl, že takhle plánoval sérii ukončit od počátku, věřil bych mu to.

Sice mi z celé série jako nejlepší přišel druhý díl (Denní hlídka), ale na druhou stranu musím uznat, že jako celek působí všechny díly příjemně kompaktně. A tím závěrečným se je panu spisovateli povedlo celkem elegantně a bez příliš křečovitých vysvětlení propojit. Ačkoli konec není úplně absolutní a rozhodně nevylučuje pokračování, tak i kdyby už žádný další díl nepřišel, bylo by tohle důstojné zakončení. Navzdory tomu, že za Happy End ho tak úplně označit nelze. Každopádně mě to zase moc bavilo číst a o to asi jde především. :o)

Že autor chová kladný vztah k Čechám, už dokázal v předchozích dílech, ve kterých se vyskytuje jak Praha, tak i zmínky o českém pivu. Sice ty nejprovařenější ingredience, ale i tak srdce našince vždy hrdě zaplesalo. V Šesté hlídce nás autor ve své náklonnosti k naší vlasti utvrzuje nadále hned dvojím způsobem. Primo - série se mi zdála vždy poměrně vážně a seriozně vyprávěná, ale tento příběh obsahuje osvěžující prvky nadhledu. Je stavěný spíše na dialozích než na ději a tyto dialogy nepostrádají vtip, který mi jemně připomínal pana Kulhánka (asi to bude tou upírskou linkou). Secundo - nepokrytou inspiraci lze vysledovat v Cimrmanově majstrštyku Vichr z hor. Pamatujete si ho? Dovolím si malý úryvek...vytanul mi na mysli, když se mezi členy Hlídek spustila velmi podobná diskuze. Tomáš: "Ty nejsi má teta, tetičko?" Teta: "Ne. Jsem tvoje vzdálená snacha.” Tomáš: "Ale v tom případě jsem tě obelhal, tatínku.” Otec: "Nedělej si výčitky, milý synu. Já totiž nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn.” Tomáš: "A maminka?" Otec: "To je babička z otcovy strany.” Celé mi to trochu nedávalo smysl, tyhle autonomní bytosti zrozené z šera, které vládnou prakticky neomezenou mocí a mají své vlastní speciální úkoly...které plní jen s obtížemi, jestli vůbec. Nebudu nad tím raději moc přemýšlet, protože jinak to bylo příjemné čtení. Jen ta Lilith, věkovitá a zkušená, staletími protřelá, přijde Antonovi z vlastní vůle pomoci a dát mu odpovědi na jeho otázky, a pak takový vděk. Pro dobrotu na žebrotu.

Vyvrcholení celé série. Asi ne tak epické, jako kdyby série skončila "Novou hlídkou", ale přesto ve velkém stylu. Co mne trochu zklamalo, tak byl závěr, který byl posledních 150 - 100 stránek očekávaný. Co však musím (opět) vyzdvihnout je to, jak Lukjaněnko se svým světem pracuje (a pracoval) a do jakých velikostí jej rozvinul. Velice oceňuji to, že jeho svět i v sedmé knize stále dává smysl a nijak neneguje to, co bylo předloženo v první knize. Právě naopak. Vše do sebe neustále zapadá i s ohledem na předešlé knihy. Je málo takových sérií, které si svůj standard udržují po celou dobu děje. A je ještě méně takových, kdy je autor schopen udržet laťku kvality tak vysoko a nevykrádat předešlé nápady, ale naopak přijít s něčím novým.