Nadchází ráno

Útěk a zase jen útěk. Skupina doprovázející mladšího prince Marcuse, prchajícího před pronásledováním jeho královskou rodinou za zcizení vzácné relikvie, nezná nic jiného. Jenže dospívající chlapec má stále větší moc a je jen otázkou času, kdy se dokáže postavit celému světu jako jeho spasitel či ničitel. Tam, kde v první knize dilogie Hledači nebe byl dobrodružný příběh, je nyní jen spousta náboženských, filozofických a moralistických úvah, polemik a zajídajících se rozprav. Tohle mlácení prázdné slámy jako by snad ani nemělo konce a jako červená nit se táhne celou knihou od Neapole, přes Panonii, Osmanské císařství až na posvátnou horu do Judeje. Občas se sice objeví nějaká akční scéna, okamžitě ji ale překryjí tuny myšlenkového bádání hlavních protagonistů a zadusí tak každou jiskřičku, z níž by se mohl rozhořet alespoň malinký ohýnek (o pořádné vatře si může čtenář nechat zdát). Jsem z Nadcházejícího rána hodně rozpačitý a nadstandardně zklamaný. Ty tři hvězdy dávám jenom z nostalgie po prvním dílu.

Řekla bych, že až tady Lukjaněnka začal příběh bavit, jinak si ten obrovský rozdíl mezi první a druhou knihou nedokážu vysvětlit.