Čím jsem starší, tím víc se snažím v tvorbě - ať už knižní či filmové - najít hlubší smysl daného příběhu. A řekla bych, že to tak má většina z nás. Proto bych ráda spojila tento „hlubší smysl“ s tak známým dílem jakým je Robinson Crusoe. Příběh o muži, který se proti vůli svých rodičů vydává na moře a záhy ztroskotá u pustého ostrova, je znám určitě každému. (Všichni jsme slyšeli třeba tato úsloví: Ten žije osamoceně jako Robinson. Anebo: Jsem jako Robinson – taky čekám až přijde Pátek). Nevzpomínám si, kdy jsem knihu četla poprvé. (Hádám, že mi mohlo být kolem dvanácti let). Pamatuji si však, že se mi četla velmi dobře. Dobrodružný, napínavý a svižný styl psaní obohacený o znamenité ilustrace Zdeňka Buriana – komu by se takový skvost nelíbil a nechtěl ho mít ve své vlastní sbírce? Na samotný příběh můžeme nahlížet ze dvou úhlů. Zaprvé, dílo jako takové velmi dobře a realisticky popisuje Robinsonův život na pustém ostrově. Přes jeho snahu dostat se zpět do civilizace až po přijetí osudu a „zabydlení se“ na tomto – zpočátku – zcela opuštěném místě. Bavilo mě číst o tom, jak si zařizoval jeskyni, sháněl potravu, vyráběl různé nástroje, pěstoval plodiny a choval zvířata. Čtenář tímto způsobem zjišťuje, že žít na vlastní pěst mimo civilizaci není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, ale zároveň to není zcela nemožné. Příchod lidojedů následně umocnil napětí a posunul příběh novým směrem. A pak tu máme druhý úhel, který bych nazvala „čtení mezi řádky“. Ač se Robinson Crusoe většině lidí vryl do paměti jakožto dobrodružný román, překypuje (stejně jako mnoho pohádek a bajek) radami a poučeními. Máme tu mladého muže, který se i přes rodičovské varování vydává na lákavou a zdánlivě bezpečnou cestu. Zpočátku vše vychází dobře, ale zanedlouho veškeré jeho plány a tužby doslova ztroskotají. Robinson si rychle uvědomuje, jak pošetilý byl a jak ledabyle odvrhoval rady zkušenějších a moudřejších lidí. Toto mi silně připomíná každého z nás – dokud něco nezažijeme anebo nevyzkoušíme na vlastní kůži, nevěříme radám ani našich nejbližších. Co si však zaslouží ještě větší pozornost je Robinsonova neutuchající naděje. Daniel Defoe oproti jiným autorům, kteří nechávají svoje hrdiny (a někdy i celý příběh) uvíznout v čisté tragédii, ukazuje, že i přes selhání lze znovu najít cestu na světlo. Tato cesta samozřejmě není jednoduchá – Robinson zažívá silnou beznaděj, osamocení a výčitky svědomí. Snaží se také sžít s myšlenkou, že z pustého ostrova možná nikdy neunikne, přesto se snaží žít svůj život dál. Co na mě dál zapůsobilo, byli lidojedi a Pátek. Lidojedi pro Robinsona znamenali velký šok. K neštěstí, které ho potkalo, se přidala další hrůza - to by se dalo připodobnit k tomu, že ačkoli se někdy může zdát, že jsme na hranici svých sil a víc už toho neuneseme, ve skutečnosti tomu tak není. Člověk vydrží mnohem víc, než si myslí. Naproti tomu Pátek by se dal přirovnat k prvním zábleskům světla mezi temnými mraky. Je velmi povzbuzující, že Daniel Defoe Robinsonovi dopřál ten konec, který mu jistě všichni čtenáři přáli. Celý příběh je navíc dokladem toho, že i z našich nezdarů můžeme vyjít mnohem silnější a bohatší, než by nás kdy napadlo. Ať už se tedy rozhodnete k četbě této knihy jen proto, abyste se odreagovali anebo budete stejně jako já číst mezi řádky, určitě nebudete zklamaní.

Už to sice bude nějaká ta desítka let, kdy jsem četla převyprávění od Plevy, ale co si matně vzpomínám, zdálo se mi přece jen o něco lepší. Hlavně tedy první tři kapitoly a důkladné popisování lodí a bouří jsem měla chuť přeskočit, naopak pobyt na ostrově mohl být popsán o něco barvytěji.