Příliš hlučná samota

Nebesa nejsou vůbec humánní, to jsem se dozvěděl od hlavního hrdiny Hanťy. Celkově tato novela byla dosti zajímavá. Abyste tomu rozuměli já sbírám staré vydání knih, kupuji je ovšem na internetu a taky k nim mám určitý vztah, stejně jako Hanťa, zkrátka nacházíme v nich genialitu své doby, takže ztotožnit se s hlavní postavou mi problém nedělalo. Akorát já nepracuji třicet pět let u lisu, nerandím s cikánkami a nepiji pivo. Haňťův příběh mi přišel dost zajímavý a tady šlo krásně vidět jak knihy dokážou ovlivnit člověka, jak člověk dosti sečtělý mluví více filosoficky. Pak tu nastává převrat, v této novele, v podobě obrovského lisu, který nahradí deset Hanťů. Končí to poslední nalezenou knihou pro kamaráda Frantíka. Ve své podstatě mi to připomíná Svěrákovi Vratné lahve, kdy lidskou, poctivou, práci nahradí, umělý, bezcitný stroj. Ale já, já v době technologií, čtu starší knihy, podobné tady těm, a vidím tam krásný duch té doby, kdy ještě lidé, nebyli závislí na technologiích, a všechno tak nějak bylo lidštější. Prostě geniální Hrabal, který mě dokázal dostat na tyhle myšlenky, které jsou dost k zamyšlení, kord v dnešní době...

22.12.23 Svatá je hodina,čas znovu začíná,noc voní růžemi,tak sladce,že se mi plakat chce radostí,že dýchám a že sním,že čistá je široká,cesta člověka. Někdy nelze život pochopit. Proto čteme. Jsme dělníci ve sběrně starého papíru. Po celý život poznáváme,učíme se. Ztrácíme se. Mizí me. Šumí me. Bude to stačit ? ? ? Štíhlá brožůrka,neb rychlé čtení samotě uškodí. Hrabalovsky poetické melancholické pábení. O údělu a smyslu vskutku Sisyfovském. Chce se ti dýchat dýchej. Chce se ti žít žij. Tu káru potlačíme dál. Nehodí se možná,ale ten smutek na nás leze. Po včerejším smutném činu u Rudolfina je to pro mnoho lidí o to těžší. Kdo trhá nit života,nežije,slepý je,voda je vylita,my tančili jsme dosyta,nekonečný vesmír,za mraky zářící,na síle tajemství,havrani plující. Samota hlučná příliš.