Požár v Elysiu

Nikdy bych si nemyslel, že nedočtu knížku do Alastaira Reynoldse, ale tohle mi prostě vůbec nesedlo a nebavilo mne to. Možná se na rozhodnutí to zhruba ve třetině odložit projevilo i to, že jsem četl v originále (jako většinu jeho knih), a přece jen je to náročnější než číst (dobrý) překlad a času je málo a lepších knih spousta. Tahle prostě tak nějak celkově nefunguje. Případ, který Panoply vyšetřuje je nezajímavý a záporák je Vám jasný hned na začátku. Vztahy mezi trojicí prefektů jsou divné. Obzvlášť to platí pro dvojici Sparver a Thalia, chvílemi to vypadá, že k sobě mají blízko a jsou přátelé, a za chvíli máte dojem přesně opačný. Tom Dreyfus byl divnej vždycky, takže žádná změna. Obvyklé Reynoldsovy omračující nápady a vize si protentokrát vzaly dovolenou. Tohle je bohužel jen špatně napsaná a nudná detektivka s předem jasným pachatelem v naprosto nevyužitých kulisách jednoho z nejzajímavějších fiktivních vesmírů vůbec. Místo ohromení, úžasu, napětí, zvědavosti a tak, mne celou dobu provázel jedinej pocit - bylo mi to celé úplně jedno. A to je prostě špatně. Na "Prefekta" (první román ze série) to nemá ani nahodou a třeba o "Odhaleném vesmíru" se nemá cenu ani bavit, to už je úplně jiná liga.

Výkonný prefekt Tom Dreyfus vyšetřuje podivná úmrtí lidí, jejichž neurální implantáty se bez varování rozpálí a roztaví. Oběti na první pohled nic nespojuje, ale Tom dokáže najít i jehlu v kupce sena a jeho šestý smysl mu říká, že tu někdo zametá starou špínu. Požár v Elysiu je řazen k sérii Zmarové, s kterou má však (podobně jako předchozí Prefekt) společné jen to, že se odehrává ve stejném vesmíru. O civilizaci Zmarů už tady není ani zmínka, zato se setkáváme se starou známou prefektskou partou, v čele s Tomem Dreyfusem, Thálií Engovou a Sparverem Bancalem. Román se rozjíždí hodně pozvolna a děj se rozbíhá na všechny strany, aby se vzápětí vrátil zpátky, vydal se opačným směrem a do další smyčky, až si říkáte, kamže to ten Alastair Reynolds vlastně míří a zda se už definitivně neztratil sám sobě. Pak ale s přibývajícími indiciemi najednou udeří blesk a vyprávění jakoby dostalo injekci adrenalinu přímo do žíly. Nestačíte se divit, jaká lavina se na vás ze stránek řítí. Finální účtování pak znovu poněkud zvláční a lopatou hází vysvětleními z jedné strany na druhou. Střetnutí na Léthé mělo být nejspíš bombastickým představením s ohňostrojem a rachejtlemi, ale mně přišlo až příliš humpolácké a nepřesvědčivé. Nicméně jako celek je to pořád první liga.