Kaldera

"S etikou si začnu lámat hlavu, až vytřu krev." Ani v druhé polovině románu nezůstaneme ochuzeni o fascinující prostředí, co doslova vyrostou před očima, přesvědčivý popis technologií budoucnosti, uspokojivě rozporuplné až záporné (anti)hrdiny a zajímavé vedlejší charaktery (některé mohly dostat i více prostoru). Linie Tannera Mirabela a Skye Haussmanna se dle očekávání propojí a nebyl by to Reynolds, aby zdánlivě prostý příběh pomsty patřičně nezkomplikoval. Pozorný čtenář sice často odhalí předem, k čemu události směřují, kým je či není Tanner Mirabel, ale postupné předhazování indicií je autorovým záměrem, kritizovat předvídatelnost tedy není na místě. Osobně bych někdy uvítala podrobnější popis událostí (to se týká především linie Skye Haussmanna, kde mezi jednotlivými vstupy ubíhaly celé roky i desetiletí), nicméně oceňuji úspornost, s jakou jsou dávkovány informace – dozvíme se vše podstatné, žádné zbytečné roztahování. Mohla bych dloubnout do několika jizviček na dokonalosti románu, z nichž jedna námitka je pro mě docela zásadní. Mám-li se vyhnout spoilerům, shrnu to ve smyslu značné nedůvěry ohledně duševního vývoje jisté osoby a pochybné motivace pomocníků v nesnázích. Reynoldsovy světy a postavy se mi každopádně velmi zamlouvají, moderní space opera v jeho podání by měla být chutným pokrmem i pro náročné sci-fi gurmány. „Kaldera“ je poněkud přímočařejší oproti „Odhalenému vesmíru“, o něco akčnější, dobrodružnější, méně hluboká, při prvním čtení mi její styl padnul skoro jako ulitý. Napodruhé se extáze nedostavila (jak jsem párkrát v komentářích zmínila, akce pro mě přestává být tahákem), přesto pátou astru udělím: celá kniha se tím dostane na (imho) odpovídajících 90%.

Dokončení Kaldery pokračuje v dvojliniovém schématu vyprávění, přičemž intervaly mezi prolínačkami se s přibývajícími stránkami zkracují. Reynolds tímto jednoduchým a prostým efektem zvýšil dynamiku příběhu, takže se obejde i bez výraznějších akčních momentů. Absenci bojových scén a pádícího tempa vyvážil mimořádně spletitou zápletkou, kterou se nyní pokouší inteligentně dovést k rozřešení v zájmu všech zúčastněných. A i když některé konstrukce jsou už lehce za čárou, žeru mu je i s navijákem a srdce mě z toho nebolí. Nadále mám nicméně problém s už dříve zmiňovanou kontroverzí postav, neboť ani v druhé polovině Kaldery vlastně není komu fandit (tedy pokud člověk sám není trochu mimo mantinely a neoslavuje výkony masových vrahů nebo nehoruje pro zbraně, krev a maskáčovou výbavu). Množství zvratů posouvá příběh nezadržitelně ke svému závěru, přičemž ze spojení obou dějových linek vykrystalizuje v pro někoho možná překvapivé, pro jiného už méně, finále, které si nebere servítky. Na druhou stranu mě souboj na nože a zuby docela rozesmál. Epilog už tam snad ani nemusel být…