"S etikou si začnu lámat hlavu, až vytřu krev." Ani v druhé polovině románu nezůstaneme ochuzeni o fascinující prostředí, co doslova vyrostou před očima, přesvědčivý popis technologií budoucnosti, uspokojivě rozporuplné až záporné (anti)hrdiny a zajímavé vedlejší charaktery (některé mohly dostat i více prostoru). Linie Tannera Mirabela a Skye Haussmanna se dle očekávání propojí a nebyl by to Reynolds, aby zdánlivě prostý příběh pomsty patřičně nezkomplikoval. Pozorný čtenář sice často odhalí předem, k čemu události směřují, kým je či není Tanner Mirabel, ale postupné předhazování indicií je autorovým záměrem, kritizovat předvídatelnost tedy není na místě. Osobně bych někdy uvítala podrobnější popis událostí (to se týká především linie Skye Haussmanna, kde mezi jednotlivými vstupy ubíhaly celé roky i desetiletí), nicméně oceňuji úspornost, s jakou jsou dávkovány informace – dozvíme se vše podstatné, žádné zbytečné roztahování. Mohla bych dloubnout do několika jizviček na dokonalosti románu, z nichž jedna námitka je pro mě docela zásadní. Mám-li se vyhnout spoilerům, shrnu to ve smyslu značné nedůvěry ohledně duševního vývoje jisté osoby a pochybné motivace pomocníků v nesnázích. Reynoldsovy světy a postavy se mi každopádně velmi zamlouvají, moderní space opera v jeho podání by měla být chutným pokrmem i pro náročné sci-fi gurmány. „Kaldera“ je poněkud přímočařejší oproti „Odhalenému vesmíru“, o něco akčnější, dobrodružnější, méně hluboká, při prvním čtení mi její styl padnul skoro jako ulitý. Napodruhé se extáze nedostavila (jak jsem párkrát v komentářích zmínila, akce pro mě přestává být tahákem), přesto pátou astru udělím: celá kniha se tím dostane na (imho) odpovídajících 90%.

Budoucnost s nekrózou zvrácených technologií, lidské nesnášelivosti a špinavého obchodu namíchána v několika dějových rovinách, zasazena do rozmanitých světů a zaplněna hrdiny, o nichž nemůžete s jistotou říci, zda jsou hodní, zlí nebo prostě jen oškliví - to je v kostce dvousvazková Kaldera, která nepostrádá prvky klasické i novodobé space opery. Alastair Reynolds rozhodně nešetří imaginací ani zvraty, naneštěstí však zapomíná, že když vyprávění rozjede v několika liniích, nestačí je pouze spojit, ale najít i smysl, proč spolu vlastně souvisí. Nehledě na to, že množství nápadů není ani z poloviny využito a často jsou zde jen proto, aby dotvořily atmosféru. Autor zvolna provází příběhem, který se z počátku tváří jako jednoduchý rozbor psychologie pomsty, aby následně prostřídal všechny myslitelné subžánry science fiction, přičemž s vypočítavostí profesionála odhaluje široký rozměr celého svého univerza. Čtení je to parádní, ale bohužel se zde potvrzuje pravidlo, že všeho moc škodí.