Pnin

Dal jsem si úkol přečíst něco od Nabokova a Lolitu jsem nechtěl. Tak jsem se pustil do Pnina. Přečteno jen s vůlí. Za mne příběh o ničem. Kdo žije v tomto reálném, světě, Pninů kolem sebe viděl dost. Přišlo mi, že kniha ani nechce nic přinést víc, něco předat, zevšeobecnit (ano, vím, to může být nebezpečné). Přišlo mi to jako telenovela. Ať přeskočíte kamkoli v knize, o nic nepřijdete, protože o nic nešlo ani před přeskočením. Nejvíce mne bavil doslov, byť zásadně můj pohled na knihu nezměnil. Jen dodám, že z hlediska krásy jazyka je to kvalitní román. To rozhodně. Ale já potřebuji více.

Nabokov píše: Setkal jsem se s … Pninem na večeři v bytě slavného emigranta, esera, na jednom z typických neformálních setkání, kde staromódní teroristé, heroické jeptišky, nadaní hedonici, liberálové, odvážní mladí básníci, postarší romanopisci a malíři, vydavatelé a žurnalisté, svobodomyslní filozofové a učenci představovali zvláštní rytířský řád, činorodé a významné jádro společnosti vyhnanců… Takoví lidé jsou jádrem tohoto příběhu. Když nastane v sále přítmí, Pnin má vidiny: Mnoho starých známých, zabitých, zapomenutých, nepomstěných, neúplatných a nesmrtelných sedělo porůznu v potemnělém sále mezi jinými, v čase méně vzdálenými lidmi… I můj kamarád z dětství po roce 1968 emigroval. Když jsem ho po pádu režimu navštívil, vzpomínal, že se s pocitem vykořenění v emigraci vyrovnával dlouhých 13 let. Hluboké sepětí se zemí, kde jsme vyrůstali, zůstává i v nás. Nabokov píše: Nevím, zda si již někdo někdy všiml, že jedním z hlavních charakteristických rysů života je oddělenost. Pokud na sobě nemáme tuniku těla, umíráme. Člověk existuje pouze tehdy, je-li oddělen od svého okolí. Naše lebka je helmou kosmického tuláka. Zůstávejme uvnitř, jinak zahyneme. Čtěte a pochopíte více emigranty.