Pnin

Román Pnin si mě získal svým jemným humorem. Hlavní hrdina je kouzelná postava – podivně nemotorný, a přitom zvláštně elegantní. Jeho absurdní historky a legrační komolení angličtiny vás nejdřív upřímně pobaví, ale za tím smíchem rychle uvidíte zoufalý boj se samotou a vykořeněním. Nejsilnější moment pro mě přichází na konci šesté kapitoly. Pnin zjišťuje, že na škole končí, protože odchází jeho kolega, který si ho snad jako jediný vážil. Scéna, kdy pak statečně myje nádobí, jen aby zahnal blížící se beznaděj, mě hluboce zasáhla. Ta tíha na něj u dřezu stejně plnou vahou dopadne, ale i přes všechnu tu zranitelnost v něm zůstává něco neuvěřitelně tichého a nezlomného. Člověka při tom napadne, kolik takových anonymních Pninů kolem nás dnes žije, kteří v téhle uspěchané a často nemilosrdné době bojují svůj tichý, osamělý boj s osudem úplně stejně.

Dal jsem si úkol přečíst něco od Nabokova a Lolitu jsem nechtěl. Tak jsem se pustil do Pnina. Přečteno jen s vůlí. Za mne příběh o ničem. Kdo žije v tomto reálném, světě, Pninů kolem sebe viděl dost. Přišlo mi, že kniha ani nechce nic přinést víc, něco předat, zevšeobecnit (ano, vím, to může být nebezpečné). Přišlo mi to jako telenovela. Ať přeskočíte kamkoli v knize, o nic nepřijdete, protože o nic nešlo ani před přeskočením. Nejvíce mne bavil doslov, byť zásadně můj pohled na knihu nezměnil. Jen dodám, že z hlediska krásy jazyka je to kvalitní román. To rozhodně. Ale já potřebuji více.