Povětšinou neveselé dílo, z něhož jsem i přesto nadšen. Brilantní studie o hrdinovi, jehož vášeň k šachu byla zničující, ještě horší pak ale bylo, když o tuto vášeň přišel. Vynikající v mnoha ohledech a vrstvách.

Hodně zvláštní kniha, v níž je pravděpodobně hodně symboliky, není ale jednoduché a je možná skoro nemožné ji objevit všechnu. Nabokov knihu koncipuje jako velkou šachovou partii jeho samotného se čtenářem, kterou on rozehraje svými pomalými a promyšlenými tahy a čtenář na ně může reagovat podobně pomalým čtením a pokoušet se odhalit většinu skrytých motivů a náznaků, stejně jako hlavní hrdina je ale v roli toho, kdo brání svou pozici, protože dominantní je jednoznačně autor. Děj ve své podstatě není tak složitý a dá se shrnout tak, že vypráví o geniálním dětském a pubertálním šachistovi, který v dospělosti ustrnul, byl překonán, pořád je ale uznáván a jeho jméno znamená pojem. Není schopen žít normální život a je posedlý vymýšlením obrany proti tahům jeho nástupce, navíc je donucen opustit svou vlast, v níž dochází k překotným změnám. Ze všeho se zhroutí a ožení se se ženou, která je zase posedlá tím, že z něj lásku k šachům zcela vymýtí a dělá pro to úplně cokoliv. Pro Nabokova je tato tematika jen záminkou k tomu, aby pojal vnitřní šílenství člověka a to, že život něčím posedlých lidí je de facto jen obranou před nimi samotnými, společenskými konvencemi a hledání cesty ven, která povětšinou nepřichází. Svůj význam má nepochybně i to, že až do samotného konce se nikdy nedozvíme křestní jméno hlavní postavy, které zcela záměrně vyká i vlastní manželka. Tím pádem je kniha jakoby neosobní, chladná a odtažitá, k čemuž samozřejmě přispívá i styl vyprávění, který je věcný, stručný a naprosto bez emocí. Je pravda, že jazykově je kniha úžasná a některé obraty a metafory jsou naprosto skvostné, na druhou stranu je škoda, že je čtenářsky tak náročná a nejde čtenářovi naproti, protože mnoho z nich pak neobjeví její kouzlo a je zcela ztraceno. Samotný konec je možná trochu očekávaný a nepřekvapivý, je ale nutné mít na paměti, že Nabokov už nikde nepíše, zda vše opravdu dopadlo tak, jak je naznačováno. Není totiž vyloučeno, že vše je trochu jinak. Lužinova obrana je možná trochu rozháraná a zbytečně náročná, těm, kteří podobnou literaturu vyhledávají, by ale neměla uniknout, protože čtenáře (pokud ten chce) bere jako partnera a svým způsobem protihráče, nikoli jako prostého konzumenta, který musí jen přijímat fakta. Ve druhém plánu navíc naznačí to, že každý jsme něčím posedlý a jde jen o to, zda své vášni zcela podlehneme, nebo ji dokážeme brát s nadhledem. 70 %