Noční hlídka

Zábavností a potrhlostí děje mě Noční hlídka hodně připomněla Noční klub. Podobné, i když citelně plošší postavy, pomatený děj a strašidla v normálním světě. Prostě paráda. Ovšem Hlídka má na rozdíl od Klubu drobátko filozofičtější přesah charakterů a jejich uvažování. To mě na příběhu bavilo asi nejvíc. Ty nejistoty rozdílu mezi dobrem a zlem a následků rozhodnutí byla výborná. Netvrdím, že poučná, nebo nedejbože navádějící, to ani omylem, ale jednoduše zábavná. Po troše fyziky v rámci odpočinku od fantaskního příběhu Noční hlídky se pustím do jejího pokračování.

Já teda nevim... Lukjaněnkův lehký styl se velmi dobře čte a i oči tak slabého čtenáře, jakým jsem já, tančí po řádcích, jak Vlastimil Harapes v dobách své největší slávy. Nápady zde jsou také - některé, pravda, tvrdší kliška, ale jiné celkem povedené. Tak kde je problém? Přijde klimax, respektive tři, a všechny jsou natolik antiklimaktické, že se člověk táže sám sebe, zda má zapotřebí nechat se znovu trápit tímto nedostatkem katarze a číst dál. Ale protože je to čtivé, tak čte. A zas nic. A zas. A pak je konec. Velké filosofování, o němž se tu v komentářích mluví, se také nekoná. Vážení, pokud chcete filosofovat, vezměte si do ruky Hegela! Takže co zbývá? Průměrná záležitost, říkám, která dokáže na několik hodin ulehčit hlavě. A víc nic.

Surové městské fantasy... A to nemyslím jen tvrdými střety i přiznanými obětmi, ale svou podobou, kdy nejde o žádné uhlazené povídání. Svět je drsný, střet dobra a zla není jasný jako v pohádkách a každá výhoda s sebou přináší nějaké to ale. U prvního příběhu jsem tak byl opravdu nadšený - mělo to svůj styl, jasné směřování a pěkně vykolíkované hlavní principy fungování. Druhý příběh byl však v něčem opakováním, v něčem naopak ztratil pevnou půdu pod nohama a míra uvěřitelnosti dost poklesla (a ano, vím, že píšu o fantasy). Třetí příběh pak jen skoro až filozoficky doplnil dříve řešené a skončil koncentrovaným opakováním předchozího děje. Ano, Noční hlídka mě od začátku bavila a nechtěla pustit, sešup od prvního ke třetímu mě ale zklamal. Zároveň nejde nezmínit jeden posun od mého vlastního dřívějšího čtení. Poprvé jsem knihu četl v době vydání stejnojmenného filmu a vzhledem k věku jsem logicky z mnoha různorodých kulturních zmínek nemohl mít rozum. Teď mě proto překvapilo, kolik typicky (nejen) ruských věcí celý děj barvitě a velmi nenásilně doplňuje. Noví Rusové, Cesta života, spor o rozpad svazu, děkabristé, mnoho koňaku, nedostudovaný duchovní (i jistý amatérský umělec) vůdcem atd. Ono vlastně celé téma prostupující knihu - tedy nikdy nekončící spor mezi "co největší svobodou" a "regulacemi pro dobro všech" - si můžeme převést do kulturních sporů v rámci dnešního Ruska, i mnoha států celého světa... Aneb fantasy tnoucí do nekončících společenských sporů silou medvědí...

ODVĚKÝ BOJ DOBRA A ZLA. V této knize ovšem zástupci Světla a Tmy mají mezi sebou dohodu o míru, která spočívá v systému "něco za něco". Což mě přivedlo na takovéto : není lásky bez nenávisti, není radosti bez utrpení ALE.... Svět musí být v rovnováze, ALE kdo může a nemůže zasahovat? Vlastně zde se ani nedá říct, že dobro vítězí. Kniha má tři části. První mě hodně nadchla a bavila, Olga jako sova byla super :-) Město je plné magů, upírů, světlých a temných. Námět se mi taky líbil, ale konec první části mě zklamal, připadal mi moc rychlý, nedořešený.. Pak už se to tak nějak táhlo a musela jsem se do čtení nutit. Plno věcí se opakovalo. Nad touto knihou se dá hodně polemizovat, ale někdy méně je více. Nevím, asi mi vadilo, že té rovnováhy je tu nějak moc, snažení Noční hlídky bylo vlastně jen jejím udržováním. Knihu jsem si půjčila, přečetla a vracet se k ní nebudu.

K “hlídkové” sérii jsem se vrátila po patnácti letech, zvědavá, jestli dojmy zůstanou vysoce pozitivní, nebo jim věk s pozměněnými náhledy a hodnotami ubere na lesku. Při prvním příběhu to vypadalo nadějně: bavilo mě sledovat, jak si v moderní době nastavili pravidla vzájemné koexistence Jiní - magii ovládající stoupenci Světla a Temnoty, užívala jsem si pobyty v Šeru, zápletka byla sice v jistých ohledech předvídatelná a v jiných přiblble překombinovaná, ale budiž - 90% jako vyšitých. Druhá povídka začíná poněkud transgenderovými peripetiemi, které jsem v konečném důsledku shledala zbytečnými a vůbec mi přestávalo vonět, co všechno jsou šéfové Jiných schopni předvídat, ovlivňovat, kotrmelce v zápletce mi přestávaly dávat smysl. Nenudila jsem se, akorát jsem dospěla k názoru, že bude lepší nad dějem raději nepřemýšlet. 70-75% Poslední příběh je k prasknutí narván chlastáním čehokoliv s dostatečným obsahem alkoholu, zádumčivým filozofováním a moralizováním. Ztrácela jsem zájem i trpělivost s postavami, mozek zpruzeně uhýbal od řádků k záležitostem všedního života. 55% Před načnutím “Denní hlídky” to bude chtít přestávku od ruské nátury - spíše v řádu měsíců než týdnů.

Ta kniha má přesah. Vymyká se z běžné produkce tohoto žánru a dokládá fakt, že autor je vzdělaný člověk s velikým historicko-kulturním přehledem. Noční hlídka je vlastně apelem ve smyslu: Pozor, velký pozor, na globální experimenty ve jménu Světla a Dobra! Samozřejmě umocněným situováním děje do Moskvy, do Ruska, které je už tradičně lídrem různých neblahých, či vyloženě tragických pokusů o sociální inženýrství a o ustavení „ideální“ společnosti hned a teď. Je také o tom, že lepším řešením je neudělat nic, než provést „velkou dobrou věc“ s kolosálními hrůznými dopady. Ovšem druhá věc je, že v současném Putinově Rusku by jen naiva mohl předpokládat Světlé úmysly…