Návod k použití železnice

Jaroslav Rudiš je pro mne již taková stálice v tom, co ráda čtu. Pustila jsem se samozřejmě i do jeho nové knihy, byť to v tomto případě není klasický román, ale biograficky laděné vyprávění o životě na železnici a se železnicí v srdci a v duši. V této knize spolu s autorem nasedáme do vlaku, procestujeme s ním značnou část Evropy a cestou se dozvíme leccos zajímavého. Hodně času strávíme v jídelním voze nad dobrotami, které zde cestující může ochutnat. Z okna pozorujeme krásy krajiny, která se s jednotlivými státy a regiony proměňuje. Navštívíme četná nádraží, prozkoumáme jejich zákoutí a v řadě z nich oceníme dobovou architekturu, abychom se pak v nádražkách nechali pozvat na pivo či kávu. Cesta vlakem nás tu vrací i do historie, kdy tu autor připomíná různé dějinné události, které jsou se železnicí nějak spjaté. Vzpomíná se tu i na řadu uměleckých děl, hlavně literárních, do nichž více či méně zasáhl železniční ruch. Především tu ale autor vypráví příběhy lidí. Skutečných lidí. O životě a tom, že někdy cesta může znamenat daleko víc než samotný cíl. A že vůbec nevadí, když se do cíle nedostanete hned, protože i pomalá cesta - cesta vašeho života - vás může přivést do krásných, netušených životních stanic. Přiznávám, že jsem se občas ztratila v technických popisech, které se železničním životem neodmyslitelně patří. Proto nedávám v hodnocení plný počet. Ale 4 hvězdy jsou určitě na místě, protože jinak to prostě bylo opět strašně krásný čtení.

Posedlost železnicí mám pouze zprostředkovanou v rámci rodiny, nicméně tu lásku moc dobře chápu, je to fenomén se spoustou přívlastků. A pokud si spojím železnici a Jaroslava Rudiše, vyjde mi z toho třeba Winterbergova poslední cesta, která mě uchvátila (už třeba tím spojením se starou dobrou Rakousko-uherskou monarchií), nebo Trieste centrale, nebo třeba film Alois Nebel, který jsem viděla dřív, než četla knihy. Anebo třeba právě tahle knížka - Návod k použití železnice… Začala jsem číst před dvěma lety při cestě vlakem na trase Praha - Malé, s přestupními body Linz, Innsbruck, Trento a letos pokračovala v souvislosti s cestou Praha - Bruneck s přestupy v Linzi, Innsbrucku, Brenneru a Fortezze. A nazpět zase jinak: Bruneck, Lienz, Villach, Praha. Ano ano, překolejení Alp, jak o tom vyprávěl starý Winterberg a Jaroslav Rudiš zase v téhle knížce. Cestou tam přes Brennerský průsmyk, cestou zpátky přes slavný Semmering, který tak poeticky a sugestivně autor popisuje. Kniha je plná cestovatelských železničních zážitků a autorových osobních prožitků spojených s cestou vlakem, s konkrétními místy i lidmi. Samozřejmě se dá číst bez železnice, ale spojení četby s cestou je prostě čtenářský zážitek, a naopak cestu vlakem si lze s pomocí Návodu víc užít; neznamená to ale nutně, že musíte číst ve vlaku… A pak najednou koukáte, když v Trentu na nádraží narazíte čirou náhodou na bustu Aloise Negrelliho, a říkáte si překvapeně, hele, „náš“ Negrelli… A pak o tom čtete v téhle knížce. * „Do Benátek se z Berlína, kde dnes převážně žiju, dostanete přes Brennerský průsmyk a Veronu. Anebo můžete vystoupit v Trentu, dát si na nádraží dobré bílé víno a připít si s železničním pionýrem Aloisem Negrellim (po němž je pojmenovaný karlínský viadukt v Praze), který tu stojí na nástupišti jako socha, protože se narodil kousek odtud ve Fiera di Primiero.“ * „Tady, na nádraží ve fiktivním Bílém Potoce, kterým je možná Horní Lipová, ale možná také ne, bydlí Alois Nebel, osamělý výpravčí z našeho komixu. Scéna na záchodě a dialog s Jaromírem 99 se později dostaly až do knihy. Já tedy nejsem Alois, příběh je inspirovaný mým dědečkem Aloisem a strýcem Miroslavem… I když, upřímně řečeno, vlastně jsem taky trochu Alois. Ať se mi to líbí, nebo ne. Alois miluje jízdní řády, stejně jako je miluju já. Na záchodě jsem jich tehdy nashromáždil asi stovku. Sto jízdních řádů. Sto let železnice. Sto let historie naskládané na sebe.“