Měsíční prach

Mám moc rád Clarka. Holduju starým sci-fi knihám. A knih o Měsíci není nikdy dost. Přes to všechno mi tahle kniha přišla na Clarka tak kapku, no... ,,čajíčková". Starý dobrý Arthur je (obecně) velice silný v technických pasážích, ovšem nikdy mu moc nešli lidé. A tato kniha je jen o lidech (nikoliv ve smyslu celkovém), byť k technice taky přičuchneme. Clarke naskicuje (či spíš narýsuje) potažmo zajímavé postavy, a pak... nic. Každou potenciálně zajímavou mezilidskou situaci rychle vyřeší, a jede se dál. Postavy v této knize mi zkrátka připomínaly papundeklové obrysy s neuměle domalovanými xichty. (Kupříkladu konspirátora Radleyho mohl využít k úvahám o lidstvu, tak ale z něj byla jen vtipná figurka. Teda aspoň pro mne) Abych ale jenom nekritizoval- Clarke v tomhle svazku rozjíždí na '61. rok celkem zajímavé věci: napsal, že na Měsíci není moc vidět hvězdy (to se o 50 let později stane opěrným bodem konspirátorů, snažících se sestřelit program Apollo). Zmínil ,,vlající" měsíční vlajky a jaké způsobí na Zemi pozdvižení- taky se trefil. Dokázal technicky rozebrat problémy záchrany lidí na Měsíci v době, kdy Gagarin hlásil, že ,,pojechali". Byl tak přesvědčivý, že jsem mu věřil i ten nebezpečný (a neexistující) prach. Navíc ještě dokázal čtenáře poučit o reálných fyzikálních jevech. A k tomu přidal svou obvyklou hromadu poetických vesmírných obratů a literárně-popkulturních odkazů. Tohle mu opravdu šlo. Za technikálie, uvěřitelnost, odkazy, čtivost, poetičnost a jasnozřivost dávám 5 záchranných *, ale 1 musím strhnout za postavy a jejich (jisté) klouzání po povrchu. P.S. V českém vydání od Laserů mi trochu vadilo prakticky neustálé a nesmyslné střídání termínů ,,astronaut" a ,,kosmonaut".

Clarka jsem vždycky bral jako autora pracujícího s komplikovaným příběhem a napínajícího limity imaginace čtenáře až na samou hranici jeho možností... A nyní zjišťuji, že Clarke byl výborný i jako vypravěč komorních a zdánlivě jednoduchých příběhů, v nichž jde zejména o psychologické otázky v mezní situaci. Měsíční prach je pro mě po mnohých stránkách velmi příjemné překvapení. Bál jsem se, že takto "jednoduchému" příběhu bude chybět hloubka. Ovšem Clarke s ní zkrátka uměl pracovat různými způsoby, v čemž si nezadal s mnohými autory nežánrové, "vážné" prózy.

Mám moc rád Clarka. Holduju starým sci-fi knihám. A knih o Měsíci není nikdy dost. Přes to všechno mi tahle kniha přišla na Clarka tak kapku, no... ,,čajíčková". Starý dobrý Arthur je (obecně) velice silný v technických pasážích, ovšem nikdy mu moc nešli lidé. A tato kniha je jen o lidech (nikoliv ve smyslu celkovém), byť k technice taky přičuchneme. Clarke naskicuje (či spíš narýsuje) potažmo zajímavé postavy, a pak... nic. Každou potenciálně zajímavou mezilidskou situaci rychle vyřeší, a jede se dál. Postavy v této knize mi zkrátka připomínaly papundeklové obrysy s neuměle domalovanými xichty. (Kupříkladu konspirátora Radleyho mohl využít k úvahám o lidstvu, tak ale z něj byla jen vtipná figurka. Teda aspoň pro mne) Abych ale jenom nekritizoval- Clarke v tomhle svazku rozjíždí na '61. rok celkem zajímavé věci: napsal, že na Měsíci není moc vidět hvězdy (to se o 50 let později stane opěrným bodem konspirátorů, snažících se sestřelit program Apollo). Zmínil ,,vlající" měsíční vlajky a jaké způsobí na Zemi pozdvižení- taky se trefil. Dokázal technicky rozebrat problémy záchrany lidí na Měsíci v době, kdy Gagarin hlásil, že ,,pojechali". Byl tak přesvědčivý, že jsem mu věřil i ten nebezpečný (a neexistující) prach. Navíc ještě dokázal čtenáře poučit o reálných fyzikálních jevech. A k tomu přidal svou obvyklou hromadu poetických vesmírných obratů a literárně-popkulturních odkazů. Tohle mu opravdu šlo. Za technikálie, uvěřitelnost, odkazy, čtivost, poetičnost a jasnozřivost dávám 5 záchranných *, ale 1 musím strhnout za postavy a jejich (jisté) klouzání po povrchu. P.S. V českém vydání od Laserů mi trochu vadilo prakticky neustálé a nesmyslné střídání termínů ,,astronaut" a ,,kosmonaut".

Clarka jsem vždycky bral jako autora pracujícího s komplikovaným příběhem a napínajícího limity imaginace čtenáře až na samou hranici jeho možností... A nyní zjišťuji, že Clarke byl výborný i jako vypravěč komorních a zdánlivě jednoduchých příběhů, v nichž jde zejména o psychologické otázky v mezní situaci. Měsíční prach je pro mě po mnohých stránkách velmi příjemné překvapení. Bál jsem se, že takto "jednoduchému" příběhu bude chybět hloubka. Ovšem Clarke s ní zkrátka uměl pracovat různými způsoby, v čemž si nezadal s mnohými autory nežánrové, "vážné" prózy.