Připadám si jako nějaký stolovník u gurmánské tabule, neboť mám chuť povstat a zařičet: "Ten jazyk! Ten jazyk!" V tomto případě samozřejmě nejde o žádný hovězí jazýček na víně či na smetaně, nýbrž o zcela unikátní Vančurovu schopnost manipulace s češtinou. Každá věta zní archaicky, a přesto dokonale srozumitelně. I kdyby tímto způsobem popisoval různé způsoby čištění septiku, stálo by to za to - ale on tu formu užívá k vypravování libého příběhu lásek a záští, zkrátká vášní, což je ještě lepší. Historický román v pravém slova smyslu to není. V knize nevystupují žádné postavy známé z hodin dějepravy. Vlastně se to mohlo stát kdykoliv, myšlenky jsou nadčasové. Zvolené století jim jen dává nádhernou patinu a syrovost.

Markéta Lazarová se mimořádně hodí k zamyšlení na téma velká literatura a ty ostatní. Jak už podotkli někteří uživatelé: lidé si neustále pletou vysokou literaturu (ať už to znamená cokoliv) a showbyznys. Všechny ty severské detektivky, knižní thrillery, Viewegh, všechno co má jakoukoliv reklamu, téměř vše o čem se dočtete na populárních serverech, vážení přátelé, nemá žádnou literární hodnotu a je totožné s produkty obyčejného zábavního průmyslu libovolné provenience. Cítíte snad, že srovnávat Lady Gaga a Beethovena je poněkud mimo mísu, že se jedná o hrušky a jablka, která nepatří do jednoho koše, ne? Tak je to mu i s literaturou. Moderní brak je o dynamice, dialozích, srozumitelném stylu a hlavně ZÁPLETCE - přitom každý pořádný spisovatel měl vždy ze zápletky osipky a snažil se ji utlumit na naprosté minimum, neboť nic tak nezplošťuje a nedevalvuje jako přehnaný důraz na fabuli. Říká se tomu midcult. Zatímco brak je neškodný, každý ho hravě rozpozná, pobaví se a zapomene, midcult je v tomto poněkud nebezpečnější, plete lidem hlavu, vykrádá postupy vysoké literatury a tváří se seriózně, nemá však její hloubku a záběr, devalvuje a otupuje, kazí vkus masám. Je tudíž velmi fuj fuj. Naproti tomu velká literatura nemá za úkol někoho konejšit, přivodit mu onu tolik pověstnou "pohodičku" či prvoplánově bavit, má naopak probouzet, burcovat, rozbíjet "ten zamrzlý oceán v našem srdci" a provokovat. Literatura není narkotikum. Čím větší skandál, čím větší bolest způsobí tím lépe. Jak řekl klasik: "Dobrý spisovatel se pozná podle toho, že skončí před soudem." Baudelaire, Céline, Houellebecq, Wilde, Dostojevskij... ti všichni by mohli vyprávět a honosit se tímto jediným a opravdovým vyznamenáním, které je Stát schopný géniům zcela upřímně poskytnout. Vyhmátnout, dotknout se nejisté podstaty světa z principu nelze slovy, ale něčím za nimi, něčím mezi řádky, obrazy. Na to je ovšem potřeba talent a ochota sejít z vyšlapaných cestiček ohraných pravidel žánru. Nepleťme si proto prosím literaturu a literaturu. Nechme ty, kteří chtějí číst Kafku číst Kafku a ty, kteří chtějí číst Rowlingovou číst Rowlingovou. Mějme však na paměti, že se nejedná o totéž, nehledě na to, co se nám současní relativisté pokouší namluvit. Opravdové umění bylo vždy poněkud elitářské a vzdálené lidu, se stejnou silou vábící jak snoby tak lidi srdce. Markéta Lazarová není severská detektivka.