Ten jazyk... Prostě jsem nikdy nečetla nic, k čemu by se dalo Rozmarné léto připodobnit. A i když mi samotný příběh nic moc neříkal, naladila jsem se na to, že čtu prostě takovou pohádku a užívala si tok Vančurových vět, které mi masírovaly mozek a srdce nechaly plesat láskou k literatuře a českému jazyku. K četbě jako takové, které jsem v posledních týdnech měla tak málo... Rozmarné léto má příběh, ale o příběhu není... Tato novela předvádí náš český jazyk v té nevytříbenější podobě. Jeho krásu, malebnost, zvuk. Je stopou geniálního umělce. Druhá kniha, ke které jsem se dostala díky maturitě a za její přečtení jsem skutečně vděčná.

V dnešní době pro mnohé těžko zkousnutelný kus literatury, v podstatě jazykový experiment, prvorepublikovým poetismem prosycený exkurz do Krokových Varů. A že to nemá děj? Kdo by to tomuto velikolepému futrálu krásy češtiny vyčítal!