Rozmarné léto

Ten jazyk... Prostě jsem nikdy nečetla nic, k čemu by se dalo Rozmarné léto připodobnit. A i když mi samotný příběh nic moc neříkal, naladila jsem se na to, že čtu prostě takovou pohádku a užívala si tok Vančurových vět, které mi masírovaly mozek a srdce nechaly plesat láskou k literatuře a českému jazyku. K četbě jako takové, které jsem v posledních týdnech měla tak málo... Rozmarné léto má příběh, ale o příběhu není... Tato novela předvádí náš český jazyk v té nevytříbenější podobě. Jeho krásu, malebnost, zvuk. Je stopou geniálního umělce. Druhá kniha, ke které jsem se dostala díky maturitě a za její přečtení jsem skutečně vděčná.

V dnešní době pro mnohé těžko zkousnutelný kus literatury, v podstatě jazykový experiment, prvorepublikovým poetismem prosycený exkurz do Krokových Varů. A že to nemá děj? Kdo by to tomuto velikolepému futrálu krásy češtiny vyčítal!

Po první stránce jsem myslel, že knihu nedočtu páč jsem měl pocit, že vůbec ničemu nerozumím. Pak jsem si ale na autorův kouzelný jazyk zvyknul. Některé obraty jako "zanechte svého opičáctví", nebo "bude pršet, mraky jsou již přichystány" mě opravdu dostaly.