Markéta Lazarová

Připadám si jako nějaký stolovník u gurmánské tabule, neboť mám chuť povstat a zařičet: "Ten jazyk! Ten jazyk!" V tomto případě samozřejmě nejde o žádný hovězí jazýček na víně či na smetaně, nýbrž o zcela unikátní Vančurovu schopnost manipulace s češtinou. Každá věta zní archaicky, a přesto dokonale srozumitelně. I kdyby tímto způsobem popisoval různé způsoby čištění septiku, stálo by to za to - ale on tu formu užívá k vypravování libého příběhu lásek a záští, zkrátká vášní, což je ještě lepší. Historický román v pravém slova smyslu to není. V knize nevystupují žádné postavy známé z hodin dějepravy. Vlastně se to mohlo stát kdykoliv, myšlenky jsou nadčasové. Zvolené století jim jen dává nádhernou patinu a syrovost.

Baladický příběh ve kterém se Vančura inspiroval některými motivy z historie svého rodu. Děj je situován do středověku. Osou je mocný citový vztah hlavní hrdinky k příslušníku nepřátelské rodiny Kozlíků. Druhou milostnou dvojici představuje Kozlíkova dcera Alexandra a zajatý německý hrabě Kristián. Markéta Lazarová je básnickou oslavou lásky a vzdaní pocty ženě. I když oba muži umírají, obě ženy nesou pod srdcem jejich děti. Tím je naznačeno, že láska je silnější než smrt. Román vyniká svou kompozicí, metaforičností, velkolepou stavbou věty, prolínáním lexikálních vrstev a nádhernou češtinou.