Loď skřítků

Křehká, prostá, krystalicky očistná knížka. Při četbě jsem přemýšlel, zda není psána primárně pro mládež či mladé dospělé, ale krom podtitulu (a možná i obálkové ilustrace) to nikde v popisu ani na stránkách nakladatele není uvedeno přímo ani nepřímo. Tento dojem je dozajista silně podmíněný tím, že hlavní postavou a vypravěčem (částečně pak i pisatelem-tvůrcem v rámci tohoto vyprávění) je osmnáctiletý hoch, který se svou ryzostí, přímostí a jakousi vzácnou průzračností typově poněkud blíží postavě Myškina z Idiota od Dostojevského. A možná právě tahle skromná, nenáročná existence, smířlivá a smírná, ale bez špetky hořkosti a pasivity, je v Pechově próze tím nejpůsobivějším a nejcennějším poselstvím. Tímto prizmatem pak i patos závěrečných stránek knihy, za jiných okolností snad hraničící s otřepaností, sentimentalitou až kýčovitostí, nabývá parametrů čehosi zcela integrálního, přinejmenším v daném pojetí vyprávění a světa postav. Ale i kaleidoskop skomírající jihočeské vesničky, obraz zrodu básnictví v osobní i mytické perspektivě, nejednoznačné zjevení lokální kulturní scény v krajském městě, dobrodružné putování rodným krajem i vytouženým Islandem – a v neposlední řadě samozřejmě vyrovnávání se s odcházením nejbližšího člověka i důvěrně známého prostředí, to vše činí z Pechovy knihy sympaticky očistný počin, ať už má být čtena kýmkoli.