Divočina

Když to vezmu celkově ,tak mě kniha nějak nechytla až na několik povídek. Nejvíce mě zaujali : Z lesa - Miroslav Pech, Melinda - Jiří Kratochvíl, Tři třicet tři - Vladimir Arsenijevič a celkově pro mě nejlepší povídka z celé knihy je : Poté - Jakuba Katalpa. Co se mi na knize hodně líbilo, jsou ilustrace.

Vzala jsem Divočinu do ruky kvůli Bolavé (kterou mám ráda) a Mornštajnové (abych na krátkém textu viděla styl, který tolik lidí nadchnul), jinak bez očekávání. Možná i proto jsem byla příjemně překvapená, třetina povídek je nadprůměrně dobrá a navíc má každá povídka krásnou ilustraci, ze které je znát, že ilustrátorka text četla a podařilo se jí vystihnout jeho spodní tón. Téma divočina vedlo velkou část oslovených autorů k lyrice, povedených povídek-obrazů je několik (nejúplněji Malijevského Bouřka, ale velmi dobře i Horákové Pod hladinou), jiné trochu narušuje snaha dostat na pár stránkách k lyrice i poučení, které bývá prvoplánové. Nejčastějším problémem obecně je chabá pointa, ale i slabší kusy mě bavilo číst, jen jsem byla na konci více čí méně zklamaná. Zaujalo mě, kolik autorek se věnovalo mateřství a jak opsaly celé spektrum možných pohledů - od tradičně přírodního (Rudčenkové Malinový vrch) přes problémové, ale nadějné vztahy (Vlasákové Švy), po tabuizované otázky protipřirozené a protipřírodní (Šimůnkové Špatné dítě, které je pro mě vrcholem celé sbírky). Většina epických povídek je vztahových, tím víc potěší pár žánrových odboček - překvapivě se víc podařily horory, sci-fi, o které si téma říká, přišlo zkrátka; Kratochvílovy povídky doplatily na nenápaditou a násilně vtipnou pointu, Cigan napsal spíš společenskou anekdotu ve sci-fi převleku. Zajímavý výběr autorů různých generací a stylů (jen trochu škoda převahy žen, když se tolikrát probírá ženskost, uvítala bych i něco o mužnosti), na tématickou sbírku vysoká kvalita a krásná výprava. Divočina se povedla.