“Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu.” Původně jsem “Barvě kouzel” z nostalgie přišoupla pátou hvězdu, ale opětovné setkání (po více než čtvrt století) s “Lehkým fantastičnem” mě přimělo hodnocení prvního dílu přitlumit. Protože tohle byla stejně švihlá a ještě zábavnější jízda od začátku až do finále. Terry Pratchett se v úvodních zeměplošských knihách tolik nezamýšlí, nesoustředí se na konkrétní témata nebo nešvary, do kterých by zatínal zoubky svého ostrovtipu. Děj je vlastně jen sledem legračních scének s vachrlatou zápletkou o nutnosti zbavit se mocného zaklínadla, sedícího v Mrakoplašově mozku jako stará ropucha na dně studánky. Žádný intelektuálně náročný humor, prostě čistokrevná sranda pro příznivce fantasy a absurdit. Čaroděj (nebo něco podobného) Mrakoplaš s nadšeným turistou Dvoukvítkem tentokrát nejsou doprovázeni pouze Zavazadlem. Přibude jim pár svérázných souputníků, především tedy proslulý barbar Cohen a jeho masérka/pedikérka. “Samozřejmě že Cohen slyšel o poctivém souboji, ale už v mládí se rozhodl, že s něčím takovým nechce mít nic společného.” Knížku nemá smysl číst bez znalosti “Barvy kouzel”, není samostatná jako většina ostatních dílů série a tudíž ani vhodná pro nováčky, teprve koštující tvorbu Terryho Pratchetta. My ostatní se můžeme bez překážek bavit. Já tedy určitě - zasmála jsem se, spravila si náladu a dávám pět vesmírných těles, aniž by v mém rozhodnutí hrál roli sentiment. “Lehké fantastično” zkoušku časem složilo s vyznamenáním. 85-90%

Opět jsem poslouchala při natírání nekonečných lánů palubek. Krásně navazuje na barvu kouzel (tuším, že bylo i společně zfilmováno), jen mi přišla o kousíček méně vtipná, než předchozí. Ale všichni říkají, že těmito knížkami se pan Pratchett teprve rozjíždí, takže se už teď těším na další pokračování, minimálně, než palubky dojdou.