„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé...
„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem....
„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé musejí snášet, když si je kupují a znásilňují za zdmi, kterým se říká domov. Muži znásilňují dcery a myslí si, že je něco takového normální. Některé jsou mužům chvíli mikrovlnkou, chvíli kytkou v květináči, chvíli šperkem.“
Vzhledem k tomu, že jsem Kobolda četl jako e-knihu, odpadlo váhání, kterým živlem je správné začít – jako první přišla na řadu voda. A ta byla chladná a temná a Radka Denemarková mě v ní držela hlavu pod hladinou tak pevně, že to bylo skoro až k nevydržení.
V interakci s psychopatem je normální člověk vždy výrazně znevýhodněn – naše instinkty i životní zkušenosti nám velí předpokládat, že na druhé straně bude někdo jako my, někdo reagující v rámci očekávaných mantinelů. V Koboldovi jsme mimořádně nelítostným způsobem přesvědčováni o tom, jak hluboce mylná je tahle představa. Kobold ke zotročení svého okolí využívá všeho, co mu ostatní nabídnou: každé slabosti, každého soucitu, každého zaváhání. Jakákoli lidskost je odhalena a jako na slabé místo je na ni zaútočeno. Hrozivá je na tom ta bezmoc, bezvýchodnost – protože jediným způsobem, jak se Koboldovi účinně bránit by bylo stát se sám Koboldem, tedy brutálním monstrem bez empatie.
Silným motivem v příběhu byla jakási kontinuita krutosti – tím, že Hella zlo nezastaví, nejen že neochrání sebe, ale dovolí zlu vykonávat své dílo na vlastních dětech. V některých chvílích jsem měl tendenci se na ni pro její pasivitu hněvat, ale s odstupem pár dní po dočtení mám pocit, že tohle je přesně ten špatný pohled na věc – že neviníme zlého člověka za zlo, které působí, ale oběť za její slabost tváří tvář protivníkovi, kterému nemá sílu čelit.
Druhá část knihy mě zaujala méně, ale jen nepatrně méně. Emoce ve mně dokonce vyvolávala větší – vždyť necitlivost se zde neděje prostřednictvím narušené osobnosti, ale produkuje ji garant spravedlnosti, tedy stát – všem na očích a se všeobecným (v knize spíš tušeným) souhlasem. Představit si, že se v naší zemi právě teď dějí podobné případy, není vůbec složité
Krvepolský v této novele připomíná Euchrida, jak ho popsal Nick Cave v knize A uzřela oslice anděla, ale zdál se mi vykreslený trochu příliš schematicky a subjektivně jsem ho vnímal jako nejslabší postavu celého dvojrománu. Přesto – jak se nevyhnutelně blíží ke střetu svých vysněných představ s realitou, začal jsem se o něj dost bát. A ještě delší dobu po dočtení se při přemýšlení nad ním nemohu zbavit otázky, jak to vlastně je s naší krásou a hodnotou: jsme takoví, jací se vidíme, nebo jaké nás vidí ostatní?
I přes roztříštěné vyprávění, ve kterém jsem zcela jistě nerozklíčoval správně všechny významy (zejména tedy v Přebytcích něhy), se mi zdálo, že hlavní motivy nejde přehlédnout. Přímo na nás ze stránek křičí. Protože na nás mají křičet, mají vyvolávat úzkost, snad až nevolnost. Paní Denemarková totiž emoce nehodlá tišit. Nehodlá nás šetřit a nedovolí nám si myslet, že násilí na slabších se nás netýká. Sugestivností svých příběhů nás mění z pozorovatelů na účastníky.
Číst více
Číst více
