Obrovský soucit mám s nešťastnou životní konstelací tohoto muže. Příběh se nečte snadno, ale mravenčí a lidsky jistě vyčerpávající úsilí při plnění slibu autorky RAdky si zaslouží úctu. Z textu vystupuje nejen ne zcela šťastné nastavení z dětství, traumata končící totality a neméně obtížné stigma slávy, ale i svým způsobem Léblova 'genialita' i postupně skoro bezbřehá frackovitost. Nebo lépe umanutost nemoci? To už se nikdo nedozvíme. Znám nepatrně osobně a trochu zblízka Ivana Vyskočila (má mojí velkou úctu) a všechna slova z deníků Petra Lébla jsou až dojemně přesná ve vykreslení jeho studentského "guru". Pravdou taky je, že divadelní představení divadla Na Zábradlí nejsou mojí kávou ani jsem žádné Léblovo neviděla - přesto jsou tak trochu výzvou a navíc bez divadla nedokážu žít stejně jako bez knih. "Divadla, jejich divadelnost a diváci. V kulturních kontextech. Existence osady na území Starého a Nového Města i Malé Strany, do níž náleží budova dnešního divadla, je doložena od dvanáctého století. Prestižní prostor v Praze - jednom z nejvýstavnějších měst střední Evropy dvanáctého a třináctého století....." Tato kniha je úctou člověka k člověku a pokornou službou kouzelnému světu divadla. A nezastírá ani odvrácenou tvář. Je osobní a osobitá a to je její velká přednost. Taky je to slušná kláda, co obsahuje až vyčerpávající množství souvisejících informací a jistě zatím poputuje do mých nedočtených :o) "Uprostřed osady byl vystavěn kolem roku 1120 kostel sv. Jana. Ten tu stával do roku 1896, kdy byl rozbořen. Někdejší kostel připomíná už jen kamenná deska s reliéfem Krista na oslátku. Budoucí divadlo se tak zbavilo konkurenční dominanty a bylo vtaženo do závěrečných, téměř postmoderních hrátek. Než byl kovový odlitek reliéfu s religiózním námětem zasazen do zdi nádvoří, byl RAně středověký Kristus na oslátku po přestavbě použit v domě coby podklad kulečníku. Jako by to vymyslel Lébl. Rozbíjet modly. Nepoklonkovat. Rouhat se. S kamennou tváří. V sousedství kláštera svaté Anny." 5/3

Tolik let mi ležela v knihovně, než na ni konečně došlo. Velké sousto, se kterým jsem se potýkala dlouho. Kniha je totiž zcela mimořádná - objemností, množstvím informací i příběhových vrstev: příběh Lébla - režiséra, příběh člověka poznamenaného duševní nemocí, příběh další významné etapy divadla Na zábradlí, příběh kulturní a společenské atmosféry devadesátých let a konečně neméně zajímavý příběh autorky, která, aby splnila přání zesnulého režiséra, ne zcela dobrovolně píše jeho biografii. Lébl si vybral dobře. Denemarková jde do hloubky, vyhýbá se klišé. Je citlivá, ale zároveň se nebojí psát bez příkras, snaží se o maximálně věrný (byť ne vždy líbivý) portrét. Analýzy inscenací jsou velice precizní a mají velkou výpovědní hodnotu i/především pro čtenáře, kteří nikdy neviděli jedinou Léblovu inscenaci (můj případ). PS: Po dočtení knihy mi to nedalo a hledala jsem články o Léblovi. Narazila jsem např. na článek v Reflexu a uf - ten patos! Také "příběh příběhu", který se po smrti Petra Lébla zcela vyprázdnil, banalizoval a bulvarizoval, je další z rovin Denemarkové knihy - a pro mě asi nejzajímavějším sdělením tohoto po všech stránkách výjimečného díla.