Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze

Jeden z největších románů všech dob je zpět osmým svazkem a navázání na práci překladatele Oldřicha Krále. Díky dvěma zaníceným sinologům se snad dočkáme i zbývajících dvou dílů. Osmý svazek roztáčí množství intrik, kde už jde takříkajíc o život všem hlavním postavám. Jakoby se nahromaděná negativní energie z prvních padesáti kapitol, které byly často takové spíš oddychovější a ve kterých smrtelné rány osudu zasahovaly především vedlejší postavy domu Ximen Qinga. Byly to kapitoly o vzestupu, o úplatcích a poctách z toho plynoucích, kuplířství, o takřka maniakální vášni, o nejednom nepotrestaném zločinu. Jakoby se ale v druhé půli tohoto románového kolosu (a především pak od kapitoly šedesát a výše) začala karta štěstí k hlavnímu protagonistovi a třem hlavním ženským postavám obracet. A všechna ta negace a negativní karma či zlovůle z předchozích kapitol se náhle i přes těch několik poct obrací přímo proti domu Ximen Qinga. Je to ale jen nepřesný obraz, vše se děje totiž velmi pozvolna, takřka nenápadně, ale v tom je právě síla tohoto románu. Ten konfucijský, budhistický a do jisté míry i taoistický půdorys je tam někde v hloubi znát. Ale vše je to nazíráno s notnou dávkou ironie. Jako by nad tím vším byl slyšet smích autora; smích nad tou naší nesmyslnou touhou po bohatství a po poctách. Doporučuji.