V některých kapitolách se vrací motivy z předchozích dílů a i přes časté "kvačení" hlavních protagonistek a i jistou dějovou vyhrocenost některých situací je dobře vidět, jak je román prokomponovaný a jak se jednotlivé motivy vracejí, stejně jako některé svátky a oslavy, jak se to vše komplikuje, kombinuje a opakuje. Vše podáno mistrným stylem, s patřičnou ironií a nadhledem zkušeného vypravěče. Zajímavé je, jakou hlubokou znalost museli mít ženy, pokud se chtěli dobře provdat. Krása, to samozřejmě, ale i znalost klasické literatury, divadla, hra na hudební nástroje (pipa), znalost klasických deskových her (např. šachy) atd. Ale autor dobře ukazuje, že i přes sebehlubší znalosti a vědomosti jsme v mnohém ve vleku těch odvěkých emocí, ať už jim budeme říkat jakkoliv: láska, nenávist, závist, ukřivděnost, chtíč atd. Jin Ping Mei je tak románem navýsost současným.