Jednoho prosincového večera

Od autorky jsem četla již několik knih, které se mi moc líbily, takže když vyšlo v překladu její další dílo, chtěla jsem si to rozhodně pořídit také. Byť se jedná o jednu z raných prací autorky, měla jsem dojem, že už v této knize autorka nabízí dost vyzrálý text, který je sondou do mezilidských vztahů a do nitra člověka jako jedince (a to asi především). A mne to bavilo. Vůbec nevadí, že dějová linka není nikterak silná, vlastně dějová linka tu je jen minimálně. Je to hlavně psychologický ponor do duše a mysli jedince, který se vyrovnává se sebou a se vztahy, které si v životě vytvořil. Je možné někoho milovat něžnou láskou a být s někým spokojen, ale přitom bytostně toužit po někom jiném, že to až ochromuje? Nebo je to všechno jen klam? Iluze v hlavě a touha po někom, která je ale zkreslená dávnými vzpomínkami a realita je trochu někde jinde? U autorky mne baví, jak umí zabředávat do vztahů a do mysli člověka a vytáhnout na světlo i to, co má zůstat skryté. To hraní si s postavami a jejich nitrem tu je neuvěřitelné a mne to prostě bavilo. Cítila jsem tu určitou nostalgii, melancholii, skutečně bolestnou touhu, která touží po ukojení. Jestli vás baví takovéhle nípání se v postavách, tohle by vás mohlo bavit. Akorát tu u toho skutečně nehledejte děj, protože to vám kniha nedá. Hodnocení nedávám plné, autorčina kniha Děti nade vše mne zaujala o něco více a více se mne dotkla. Ale tohle bylo taky skvělé.

Melancholický příběh z pera nám známé francouzské autorky. Krátká novela je psychologickou sondou do života Mathiea a Sáry. Je to příběh o hledání a touze, o pochybnostech, o žádostivosti... Napsaný tak, jak to tato autorka umí, vhodný spíše pro náročnějšího čtenáře, taktéž hledajícího a pochybujícího. Pro mě byla tato novela vybočením z běžného čtiva a kořením pro knihomolské srdce.