Slová vďaky

Není mnoho knih s tématem stáří a odcházení, a už vůbec je málo knih, kde je na pár stránkách řečeno tolik. Delphine de Vigan takový příběh napsala, křehký a dojemně lidský, jenž se ale do vás zavrtá hluboko a velkou silou. Ani se mi nechce nějak více rozepisovat, tohle si v sobě po přečtení musí každý zpracovat sám.....

Krásná, dojemná a empatická kniha nejen o stárnutí, která vás sice každou chviličku dojme i slza ukápne a čte se jedním dechem. Silný, působivý příběh sympatické stařenky Mišky, která se přestěhovala do prominentního pečovatelského domu, kde jí pomáhá zvládat řečovou poruchu afázii logoped Jérome sice není veselý, ale přesto vyznívá optimisticky. Stařenku navštěvuje také Marie, která jako dítě bydlela ve stejném domě s Miškou a ta se o ni často starala. Opravdu si uvědomujeme, že můžeme už zítra zemřít a víme jistě, že tu nezanecháme nějaký dluh? Nezapomněli jsme někomu poděkovat, vyjádřit vděk? Za pomoc, za pohlazení, za kousek radosti? Spisovatelka tu nabízí, že svůj dluh můžeme splatit i prostřednictvím jiných lidí, jiným lidem. Dávám si Vigan mezi své oblíbené spisovatelky a těším se na její knihy.

Tak i já jsem se nechala nalákat na knihu Vděk, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli se do ní chci vůbec pustit. A nakonec se mi i tady stalo přesně to, co se mi stalo u předchozích dvou knih, co jsem od Delphine de Vigan četla. Autorka i zde píše velmi úsporným, minimalistickým stylem a člověk musí hledat spoustu nevyřčeného mezi řádky. Tento styl psaní se mi líbí, baví mne. Tematicky se kniha věnuje hodně vážnému, těžkému tématu stárnutí, které je provázeno stařeckou demencí. Hlavní hrdinka s každým dnem čím dál víc zapomíná slova, nedaří se jí komunikovat. A čtenář tak sleduje její nemohoucnost, bolest a zoufalství, které pociťuje. Zároveň se autorka věnuje tématu vděku a tomu, jak důležité je někomu poděkovat a myslet to zcela vážně a upřímně. Tohle mi dalo hodně podnětů k zamyšlení. A už jen z toho důvodu jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Úplně asi nerozumím tomu, proč je kniha v anotaci označena za humornou, protože já na této knize nic humorného neviděla. Naopak mi to přišlo jako tíživé, bolestivé a skoro depresivní čtení. Tak nevím, jestli jsem to jen nechopila či mi něco uniklo... Nicméně - nevím, čím přesně to je, ale ani tato autorčin kniha mne nezasáhla tolik, abych ji dokázala ohodnotit na plný počet hvězd. Určitě je to hodně silné čtení o důležitých a vážných věcech, ale asi jsem po tom hajpu kolem knihy opět čekala něco víc. A to samé se mi stalo od autorčiných předchozích dvou knih. Tak nevím, v čem je přesně ten problém, ale asi to tak s touhle autorkou už budu mít...