No a já

Miluju ten její dar ryzí člověčiny, která se ovine kolem mojí duše a dá mi možnost vnímat puls světa zase z trochu jiné perspektivy... a to všechno bez zbytečně nabubřelých vozembouchů... prostě jen tak, jak ten život plyne... o to silnější a naléhavější tohle vyprávění je... je totiž o nás lidech... a každá záložka by si tak nějak to zadumání nad dnešní společností zasloužila... ať už s tématem bezdomovectví souzníte či nikoli.

Útlá, úsporná, ale o to víc znepokojivá kniha. Dobře do poloviny jsem oscilovala mezi 4 a 5 ⭐ Závěr byl i nebyl překvapivý, ale všechno obsahuje naději, takže fajn. Celkem dobře se to četlo, téma je poutavé. Přesto trvá mezi mnou a autorkou lehký diskomfort, aniž asi dokážu formulovat proč. Nejlépe vystižená postava, a mně svým způsobem nejbližší, byla No. Nejvíc naděje a optimismu vyvolává postupné uzdravování matky Lou jako reakce na přítomnost No. To bylo něco, co bych asi daleko víc nasvítila a postrčila kupředu. Naopak v rozpacích jsem byla z údajně třináctileté Lou Bertignakové. Respektive z některých jejích myšlenek či postojů na pokraji filozofie . Z mého pohledu nebylo nutno tlačit se do IQ 160. Stejně to vše dohromady občas působilo trochu nekompatibilně. Asi nejblíž je mi komentář HDosoudilova, ale i KirstinTj nebo -knihomolka-. Je to první ze čtyř 'Delphine de V', (Pouta, Vděk a Podle skutečného příběhu), které dávám za čtyři, ale jsou s lehce odřenýma ušima. 4/3