Tuto knihu jsem si chtěla přečíst už dávno, ale nebyla k sehnání, proto mě nové vydání moc potěšilo. Knihy Delphine de Vigan jsou pro mne skvosty, takže jsem se do četby pustila natěšená jako malé dítko na Vánoce ;-) a skončila jako dítko, které pod stromečkem nenašlo to, nač se moc těšilo :-(. Jsem asi jsem jedna z mála, kdo není naprosto nadšený. Autorka se tady inspiruje svým životem, zachycuje obraz své matky, jejíž život byl převážně temný, plný ztrát, nemocí a sebedestrukce. Využívá k tomu i svědectví dalších příbuzných. Knihy s takovým námětem čtu ráda a uznávám, že napsat osobní zpověď v takovém případě není jednoduché. Příběh je podán jako retrospektivní vyprávění, které je psané stylem něco mezi biografií a románem a právě toto mně tak úplně nesedlo. Děj je spíše popisný, chybí tu přímá řeč, která by jej oživila. Jsou knihy, kde mi absence přímé řeči nevadí, ale tato k nim nepatří. I přes ten silný námět mi to díky takovému zpracování přišlo bohužel nezáživné a nevyvolávalo to u mne ani emoce, které by se tady daly čekat. Neříkám, že kniha je špatná, jen jsem tady postrádala ten úžasný čtenářský zážitek jako u ostatních knih Delphine de Vigan.

Štýl písania De Vigan sa mi číta veľmi dobre aj keď si vyberá ťažké témy. V tejto knihe písala o veľmi osobných veciach, o živote s psychicky chorou mamou. Obdivujem ju, že to dokázala dať na papier.