Hlbina

Od Jozefa Kariky jsem už pár hororů četla. A i když za mne stále vede jeho Strach (a těsně za tím Trhlina), i další jeho knihy umí zabavit, vtáhnout do děje, napínat. A to je případ i Hlubiny. Aspoň tedy v mém případě. Tentokrát jsem poslouchala jako audioknihu v podání skvělého Vasila Fridricha, jehož narace mne moc bavila. Opět se ocitáme v oblasti Ružomberoku, kam nás Karika zavedl už v knize Strach - jako by tahle oblast ty "divné jevy" skoro přitahovala. Pokud znáte aspoň trochu autorovu tvorbu, určitě je tu šance, že vám tu lehké mrazení v zádech přivodí i to, když se tu okrajově zmíní Tribeč. Naše postavy tu prožívají fyzicky i mentálně vyčerpávající události, kvůli nimž si sáhnou na své dno. Ať už událostem věříte nebo jste skeptik, autor i tak umí dobře navodit napínavou atmosféru, která je nepříjemná, postavy (a potenciálně ani čtenář) se v tom necítí dobře. Je to jízda, ze které se špatně vystupuje. Události, které se našim postavám dějí, se dají interpretovat různě - zážitek z příběhu byl pro mne i tak vcelku intenzivní a já si to užila. Kniha Strach nasadila tu laťku vysoko a pro mne osobně Karika v tomto žánru zatím sám sebe nepřeskočil, ale i tak jsem si tuto knihu, resp. audioknihu užila.

'Nad kryštalickou krajinou visí šeď, ktorú presvecuje studená biela guľa. Zmrznuté hory ma drvia, každým kilometrom si pripadám opustenejší, izolovanejší od ľudí aj od samotného života. Špicaté bralá, čo vytŕčajú z vybielených lesov, mi driapu pohľad. Povzbudivý dojem z roztvoreného priestoru, na aký som zvyknutý, v týchto dolinách vyprchá. Deň už od rána vyfarbuje ponurosť, no tu akoby sa zmrákalo, aj keď neprešlo ani poludnie.' Veľmi pekne ďakujem pánovi Karikovi, že vyslyšal moju závislácku dušu prahnúcu po jeho tvorbe a hodil mi ďalší skvost do zbierky :) 'Hlbina' bola pre mňa to pravé orechové. Zhltla som ju rýchlejšie než milovanú Trhlinu (a to už je čo povedať). Doslova som ju mala prilepenú k rukám, očiam, mysli...existovala len Hlbina, okolný svet nie :) A teším sa, keď si dám zopáčko: Hlbina a Strach za sebou :) 'Pretriem si oči, stĺpec mi pritiahne pohľad ako starobylý totem. Zízam naň s údivom a hrôzou ako divoch na kultový fetiš. Hypnotizuje ma svojou nehybnosťou, závitmi aj zložením. Napadne mi, že je predsa nemožné, aby niekto vytvoril čosi také. Drása ma nepochopiteľnosť motivácie takého aktu aj holá nemožnosť jeho realizácie. Akým spôsobom niekto zhromaždí toľko ľudských zubov a nechtov, ako ich vyčistí a stlačí do pevnej masy, do organického materiálu bez toho, aby ich poškodil?'