Autor naplnil svůj krásný kraj v okolí Rožumberoku spoustou bubáků, zakletých jeskyní a kamenů, mysteriózním stěhováním duší v čase a prostoru, partyzány a esesáky a dále hororovými věcmi: žlutou větrovkou, pytlovinovou maskou a černým kufrem plným kostí. Knihu tvoří i různé spisovatelské tvary jako pseudoreportáže, emaily, deníky, novinové zprávy, historické a vědecké dokumenty, strašidelné povídky a filozofické špekulace o simulaci života na matičce Zemi z mozků znuděných Archóntů. Takhle to vypadá na pěknou splácaninu zplozenou v kokainovém rauši, že. Nadšení čtenáři ovšem rozumějí, že autor vytvořil geniální revoluční tvar vyprávění, kam se hrabe King a další giganti. Já jsem bohužel neporozuměl, musím tedy jít do sebe a najít si ke čtení něco jiného.

Po zklamání se Smrští a částečně s Propastí zase Karika, který mě oslovil. Působivý, nejednoznačný, lehce morbidní a strašidelný tím zvláštní způsobem, kdy se text propojuje s naším podvědomím a nastíněné děje a knižní situace nám najednou zmáčknou nějaké tajné vnitřní tlačítko a cítíme znepokojení, strach, očekávání příštích hrůz, které třeba ani nepřijdou, nebo jsou jen naznačeny. V Karikových knihách mě baví to propojení skutečností, reálných událostí, konkrétních, podrobně vylíčených lokací s tou vyfabulovanou nadstavbou. Tohle mi přijde až geniální, nic nepůsobí tak znepokojivě, jako strašidelné či mysteriózní děje v konkrétních nám známých místech. Plus za slovenské hory, prostředí, které částečně znám, takže o to působivější. S bytovkami v ružomberské čtvrti Malé Tatry na úpatí Čebratě jsem se seznámila už ve Strachu a musím přiznat, že málokteré místo z četby (a to ho znám jen prostřednictvím Karikových knih a Street View) ve mně vyvolává takový pocit ohrožení. Přitom nic na první pohled strašidelného, bytovky ve městě, na hezkém místě, v zeleni, u lesa… A přesto to až neuvěřitelně funguje. (Jen si tak říkám, čtou zdejší obyvatelé Kariku? A co tomu říkají…?) Překvapilo mě, jak autorovi sluší povídky, navíc povídky zvláštně propojené, někdy logicky, někdy trochu absurdně, někdy tam něco drhne a říkáme si, tohle asi nepasuje. Ale i to mi přijde fajn, protože určitá nelogičnost, očekávání, které se ale zvrtne úplně jiným směrem, bývá základem strachu a obav. U Karikových příběhů je potřeba jít autorovi naproti, pokud si jen sednete s knížkou s pasivním očekáváním, jak se autorovi podaří vás postrašit, nebude to úplně ono. Ale! Vedle chvály ale přece jen výhrady: Víc mě chytil Hlad, a to nejen proto, že jsem ho četla v rámci souboru jako první. V Žízni mi prostě dvě poslední povídky drhly. Povídka Teufelsloch, která se tváří spíš jako dokument s podrobnými deníky, dopisy, maily (to vše nepravděpodobně i v přímé řeči) a aktuálními komentáři autora, měla být zřejmě jakýmsi skutečným „důkazem“ hrůz kopce Čebrať. Ale tady už to na mě moc nefungovalo, moc konkrétní, moc jednoznačné. Stejně tak závěrečná Žízeň se mi zdála polopatická a vysvětlující a možná i té krve tam bylo moc. U Kariky pro mě platí, a to se týká i jeho nehororové beletrie, že někdy méně bývá více. Ale celkově hodnotím celý dvojitý soubor povídek jako dost povedený.