Grandhotel

Znáte takový ten pocit, kdy začnete číst knihu a hnedka od první strany víte, že to prostě bude skvělý? Tak přesně takhle jsem to měla s Grandhotelem od Jaroslava Rudiše. Nestává se mi to často, ale tady se to vydařilo a fungovalo to až do konce. Krátké, svižné kapitoly nás zavádí do Liberce, který je český, ale taky svým způsobem německý - a je to z té knihy dost dobře poznat, jak moc dobře autor tohle prostředí zná. To místo, konkrétně hotel Grandhotel na Ještědu, tu hraje svou významnou roli - myslím, že ten genius loci tu je velmi silně vepsán - jako by to prostředí hotelu bylo samostatnou postavou ovlivňující postavy lidské, bez které by to prostě nešlo. To je prostě fantastické. V Liberci jsem v minulosti sice byla, na vrcholku Ještědu ale nikdá, tak mám najednou pocit, že to musím napravit. Hlavní hrdina Fleischman je svým způsobem smolař, ale přitom docela svéráz, jehož jsem si oblíbila od samého začátku. Bavilo mne sledovat svět jeho očima. Jeho komentáře šmrncnuté cynismem a ironií mne kolikrát dost odrovnaly a já se musela nejednou smát. Neumím to asi úplně přesně popsat, ale jeho nátura mi v něčem byla prostě blízká. Možná tím, že je svým okolím vnímán za podivína. A já se občas cítím stejně. Trochu mi v jedné věci připomínal Winterberga z Poslední Winterbergovy cesty - tak jako Winterberg míval záchvaty historie, měl Fleischman zase záchvaty počasí. A jako byl z Winterberga na mrtvici Kraus, tady byl z Fleischmana na mrtvici bratranec Jégr. Taková jako paralela, zdá se mi. Nestěžuju si. Tohle bylo prostě skvělý čtení a jako prostě 5 hvězd bez diskuze.

Ve shodě s komentářem Inozuka mi hned po několika stránkách naskočila podobnost se stylem B. Hrabala. Není to totéž, ale společné rysy se najdou. Přitom si nemyslím, že by autor klasika "kopíroval". Ani Fleischman své okolí neposuzuje a neodsuzuje, prostě jenom pozoruje a popisuje. Jeho propojení s německou minulostí rodného města, odkazy na neustále přejmenovávaná náměstí a ulice, významy (německých) jmen, to je něco úžasného, podobně jako jeho nepřetržité zaujetí počasím a všemi jevy s ním spojenými. Příběhy všech postav, z nichž některé se časem doslova vyloupnou ze své slupky a vypadají úplně jinak - další významný prvek tohoto románu. Kniha poměrně útlá, ale velmi hutná. A podle mě skvělá. Zkouším si představit film, a tady mi ta podobnost s Hrabalovým stylem naskakuje okamžitě. Snad se k němu časem dostanu. "Člověk musí skončit tam, kde se narodil."

Ve shodě s komentářem Inozuka mi hned po několika stránkách naskočila podobnost se stylem B. Hrabala. Není to totéž, ale společné rysy se najdou. Přitom si nemyslím, že by autor klasika "kopíroval". Ani Fleischman své okolí neposuzuje a neodsuzuje, prostě jenom pozoruje a popisuje. Jeho propojení s německou minulostí rodného města, odkazy na neustále přejmenovávaná náměstí a ulice, významy (německých) jmen, to je něco úžasného, podobně jako jeho nepřetržité zaujetí počasím a všemi jevy s ním spojenými. Příběhy všech postav, z nichž některé se časem doslova vyloupnou ze své slupky a vypadají úplně jinak - další významný prvek tohoto románu. Kniha poměrně útlá, ale velmi hutná. A podle mě skvělá. Zkouším si představit film, a tady mi ta podobnost s Hrabalovým stylem naskakuje okamžitě. Snad se k němu časem dostanu. "Člověk musí skončit tam, kde se narodil."