Gantz 2

Co napsat o druhém díle, abych zároveň nenapsala spoiler? Protože...druhá kniha začíná přesně tam, kde skončil první a skoro celý jeho obsah je pokračování první akce. Zvláštní je, že to nezačne nudit. Teda až na to věčné "hnn", to je jak pro fandy Formule 1. A vypadám snad na to já? Fakt ne. Skoro nic se nedozvíme z pozadí a důvodu, ale to je ok. Zatím ono natahování žeru. Ale upřímně, co z toho, když se všechno vykecá hned na začátku? Autor by musel potom zvolit úplně jiný směr a ten by mi přišel náročnější. Uvidíme dál, že?

A konečně se nám to rozjelo. Druhý díl mě bavil výrazně víc, než ten první, především proto, že všechny ty nesympatické postavy pomřely hned zkraje. Dokonce i Kei Kurono získal šmrnc pro tu svou snahu zůstat za každou cenu naživu. Tedy ne, že by se nám zápletka příliš rozvinula, ale na to jsem si už zvykl a dokonce tomu přišel na chuť - spousta akce, posun v ději minimální. Neříkám, že Hiroja Oku nenatahuje některé sekvence až za hranici „netuším co kreslit a tak rozfázuji tenhle upocený obličej na tři stránky“, ale k vypjatým situacím to skutečně sedí. Hrát k tomu ze stránek Morriconeho Man with a Harmonica, dokonalost je na světě. Celek tak připomíná vysokooktanovou střílečku, kde se pro vší cool zabíjení zapomíná, o co že se vlastně bije. Což vzhledem k japonskému původu si skutečně už teď nedělám iluze, že bych se po dalších pětatřiceti svazcích dočkal nějakého smysluplného zakončení. Výhoda ale je, že při čtení můžu naprosto vypnout mozek a jen si užívat makabrózně krvavou jízdu.

Začiatok je naozaj pekný, kedy autor ukáže, že s postavami sa maznať teda nebude a z party to vydrží len pár vybraných ľudí. Čo je príjemné zistenie, aspoň tu si človek nebude istý, kto prežije (aj keď samozrejme tie najhlavnejšie tam vytrvajú asi dlhšie), ale inak skoro celý diel je len boj s cibulákom, ktorý je v skutočnosti dosť krátky, ale natiahne sa do celého zväzku, ku koncu je podaných pár vysvetlení(skoro nič), ktoré ale len podkladajú ďalšie a ďalšie otázky.

Co napsat o druhém díle, abych zároveň nenapsala spoiler? Protože...druhá kniha začíná přesně tam, kde skončil první a skoro celý jeho obsah je pokračování první akce. Zvláštní je, že to nezačne nudit. Teda až na to věčné "hnn", to je jak pro fandy Formule 1. A vypadám snad na to já? Fakt ne. Skoro nic se nedozvíme z pozadí a důvodu, ale to je ok. Zatím ono natahování žeru. Ale upřímně, co z toho, když se všechno vykecá hned na začátku? Autor by musel potom zvolit úplně jiný směr a ten by mi přišel náročnější. Uvidíme dál, že?

A konečně se nám to rozjelo. Druhý díl mě bavil výrazně víc, než ten první, především proto, že všechny ty nesympatické postavy pomřely hned zkraje. Dokonce i Kei Kurono získal šmrnc pro tu svou snahu zůstat za každou cenu naživu. Tedy ne, že by se nám zápletka příliš rozvinula, ale na to jsem si už zvykl a dokonce tomu přišel na chuť - spousta akce, posun v ději minimální. Neříkám, že Hiroja Oku nenatahuje některé sekvence až za hranici „netuším co kreslit a tak rozfázuji tenhle upocený obličej na tři stránky“, ale k vypjatým situacím to skutečně sedí. Hrát k tomu ze stránek Morriconeho Man with a Harmonica, dokonalost je na světě. Celek tak připomíná vysokooktanovou střílečku, kde se pro vší cool zabíjení zapomíná, o co že se vlastně bije. Což vzhledem k japonskému původu si skutečně už teď nedělám iluze, že bych se po dalších pětatřiceti svazcích dočkal nějakého smysluplného zakončení. Výhoda ale je, že při čtení můžu naprosto vypnout mozek a jen si užívat makabrózně krvavou jízdu.

Gratuluji překladateli druhého dílu Gantz. Minimálně třetina textu je totiž jen citoslovce "hnn", takže tady někdo dostal svoji výplatu zadarmo. A stejně jako po textové stránce, tak i obsahově je druhý díl hodně chudý. U prvního jsem se perverzně bavil, ale tady jsou strany (a že jich není málo), kde se nic neděje. Být to anime, řeknu jasný filler. Druhý díl byl pro mne slabota a dost mne odradil od pokračování.