First Person Singular

"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne" "jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny" - pro takové věty - - pro všudypřítomný jazz- "aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?" - pro všechny ty imaginární svety - "vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen" - pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách - - pro to, že je to stále a stále zvláštní - - pro to přemýšlení o věcech - " které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní" - pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat - "hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel" Příběhy jež nemají závěr, podivné situace, jež zůstávají nečitelné, tady ale všechny principy světa, nebo závěry, nejsou důležité, není třeba vědět, protože důležitá je jen smetana, lidského života. A takhle knížka je jí plná! Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ... ... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností... "To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy." Tak proto!

Po delší době ke mně zavítal Haruki - na jeho knihy si musím vymezit čas .... V povídkovém souboru předvedl opět ten zádumčivý a melancholický pohled v rámci svých oblíbených temat - jako je hudba, literatura a pohyb na hranici reality a snu .... Zaujala mne již první povídka Polštář z kamení : Polštář z kamení zkoušíš na něm spočinout a vidíš : v prach se změní .... V povídce Karneval odkaz na hudbu Schumanna , o maskách. které nosíme na tváři .... a vzpomínka na knihu Abeho Tvář toho druhého .... A samozřejmě mluvící zvíře - zde je to opičák, který krade lidskou identitu .... Závěrečná povídka o první osobě singuláru klade otázku : jsme to opravdu my, koho vidíme v zrcadle ? Murakami není na jedno čtení - je třeba klidně a pozorně naslouchat .... A i když v něm místní kritika vidí kosmopolitu - já mám u něj ráda ty vlastnosti historického japonského samuraje .... A čekám na další dílo ....