Dr. Alz

Dr. Alz se Urbanovi náramně povedl. Nejde o příběh v klasickém smyslu slova, spíš o ponor do rozpadajícího se světa hlavního hrdiny. Paměť netratí skokově, ale pozvolna, nenápadně. Bavilo mě číst pozorně a všímat si zvětšujícího se počtu překlepů, záměn jmen, konfabulací. Byl to trochu jiný typ čtenářské zkušenosti, než jaký obvykle od prózy očekávám a to se mi právě líbilo. Zároveň mě to vedlo k přemýšlení o paměti, stárnutí a křehkosti vlastní existence. Půl hvězdičky nahoru za skvělé grafické zpracování. „Všechny ty skvělé filmy, které jsem viděl třeba desetkrát, bych chtěl vidět znova poprvé. Jenomže si krucinál nevzpomenu na jejich názvy!“ „Protože ono se to lehko řekne, vím, že nic nevím, když to osobě vím, ale když to Demokrata, ne, Hérakleita, taky ne, tedy snad Sókrata napadlo, vědělo se o filozofu Alzákovi? Nevědělo. Takže jeho věta by měla zná: Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju, a i kdybych si vzpomněl, pak nevím, na co jsem si vzpomněl. Nevzpomenu si, a potom teprve vím, že nic nevím.“

"Když žiješ moc dlouho, přestaneš být srozumitelný." "Promlouvej, paměti. Nebo radši drž hubu, poněvadž si pamatuju všechny trapasy svého života a ty na mě skáčou ve dne v noci jako zločinci přepadávači. Jsou to takové fáze. Někdy mám světlé chvíle, jindy mozkotmu." Hořkosmutný příběh Gustava Molitora, inteligentního, vzdělaného, sečtělého muže, seniora, který bojuje s dr. Alzem, bojuje s realitou, a mnohdy bojuje i s lidmi kolem sebe. A hledá. Záchytné body, které mu napoví, na jakém místě nebo v jakém čase se to vlastně v danou chvíli nachází. Musela jsem obdivovat neutuchající vůli k životu. Životu nezávislému a důstojnému. Protože dr. Alz umí svou oběť postavit do neuvěřitelně trapných a rovněž nebezpečných situací. Onu trapnost si přitom tento člověk alias alzák uvědomuje až moc dobře, přestože neví, kde je a jak se dostat domů. Pomoc zcela cizího člověka, jakéhokoliv druhu, pak je zásadní. A pocit vděčnosti v těchto lidech roste s každou pomocí, které se jim dostane. A stejně tak roste pocit strachu ze samostatného pohybu mimo bezpečí stěn domova. Deník Gustava Molitora je svědectvím člověka oduševnělých kvalit, člověka, který má rád muziku, knihy a má smysl pro humor. Netušíme, co to je zavřít unavené oči a ocitnout se po jejich otevření na neznámém místě. Nevím, co je v životě lidském smutnější, jestli když dříve odejde mozek z jinak relativně funkčního těla, nebo když odejde tělo a uvězní v sobě silného ducha a zdravý rozum. Pro nejbližší neřešitelný rébus, zejm. když duševní schopnosti se člověku periodicky navrací. Pozoruhodné na knize je, že z ní neodkapávají emoce, ani člověka nešokuje tragickými důsledky nevědomých činů takto stižených jedinců. Je to kniha mnohem více inspirující než burcující a děsivá. A sebeironická. Zatím má třetí kniha s Alzheimerovou chorobou v hlavní roli, a nejlepší. Vřele doporučuji. "Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju. A i kdybych si vzpomněl, pak nevím, na co jsem si vzpomněl. Nevzpomenu si a potom teprve vím, že nic nevím." P.S.: Dr. Alzheimer pro svět objevil dementia praecox, lék na zapomnění však na svého objevitele stále čeká. Kéž jeho oběti provází na konci života více lásky než strachu, bolesti a duševního utrpení.