Michaela

O Miloši Urbanovi si myslím, že je skvělým vypravěčem příběhů, ať už si vybere pro svůj příběh jakoukoliv formu vyprávění (u něj je opravdu různorodá), já tuhle jeho multižánrovost obdivuji. Přečetla jsem už spoustu jeho knížek, a přesto mě stále dokáže překvapit (a rovnou říkám, že v 9 z 10 případů, jsem nadšená). Navíc, i přes všechnu tu různorodost, mají všechny Urbanovy příběhy něco společného, jeho předností je naprosto ojedinělá atmosféra, kdo jeho knížky čte, tak ji pozná, z každého z příběhů na vás dýchne, poznáte ji, ať už se jedná o magickou přítomnost, nejistou budoucnost, nostalgickou minulost, nebo fantaskní bezčasí, ať už na vás dýchne poetika starých časů, nebo hororová tíseň, a nebo erotické chvění … prostě ji poznáte. U Michaely budete mít tentokrát co do činění s dost kontroverzním tématem, v ruce totiž máte eroticko-hororovou, trochu i detektivní, novelu (a co mě hodně zaujalo, taky trochu inspirovanou pohádkami), která navíc zpracovává biblické téma a ještě k tomu dost balancuje na hranici pokleslého žánru, čímž mám na mysli, že erotika místy sklouzává až k pornografii. Řekli byste, že toho je moc? A víte, že ne! Ono to fungovalo. Bavil mě styl vyprávění, kdy, navzdory tomu, že právě stojíte před branou dost zvrhlého kláštera, navíc před tou branou s vámi stoji nebezpečný zločinec, přesto příběh zní vyloženě pohádkově nevinně … „Popošel k suchému stromu, ohmatal kmen, nalezl větev a vytáhl se na ni. Uvelebil se, opřel se o kmen a zkusil se soustředit. Promnul si oči. Pohlédl do tmy nad horskou strání. Neuměl odhadnout, jak daleko světýlko může být. Houpalo se. Sláblo a sílilo. Ale bylo tam.“ A bavilo mě odkrývat děsivé tajemství, které zdi kláštera ukrývaly, skoro se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se pohádka změnila v erotické řádění, které ve své finální, nebo rovnou řekněme, vrcholné, apokalyptické scéně, přešlo v drsný, a na můj vkus dost krvavý, horor se spoustou obětí. V pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, tenhle příběh ale zas až tak pohádkový nebyl, boj dobra a zla, který tady budete sledovat, nemá totiž šťastný konec, on vlastně nemá vůbec žádný konec, a přesto nemůžu napsat, že je věčný, protože není, on totiž stojí a padá s člověkem, je v nás, a dokud tu budeme, bude tady taky, ale pak … šlus, konec, ámen! „,Vítej v domě Páně.' ,Jsem tedy v klášteře... Nebyl jsem si jist.' ,Přiveden s Boží pomocí, kde jinde bys měl být?'“ PS: Dejte si pozor na dveře! Nejenom, že vás uvádí do prostoru, do středu dění, ale často se za nimi skrývá NĚCO … co běh událostí pořádně zamíchá, a nebo přímo změní!

Totální slátánina! Ani horor, ani erotika. Hovadina.

Je to hodně zvláštní kniha, ale mně se líbila a s komentáři, které ji odsuzují jako brak a zvrácené porno, nesouhlasím. Je fakt, že zvrácenými erotickými scénami se to v ní jen hemží, ale ty scény paradoxně dost často vlastně příliš eroticky nepůsobí a spíš to vypadá, jako by se za ně autor jen schovával. Jako by si skrze tu knihu řešil svůj zjevně komplikovaný vztah k víře a snažil se to zabalit do něčeho, co odvede pozornost od té spodní roviny příběhu. Dlouho jsem přemýšlela, jak správně vyjádřit slovy, jak na mě tahle kniha působila. Těžko se to vysvětluje. Mám prostě dojem, jako by se autor snažil ukázat, že víra v našem západním slova smyslu dává mezi Anděla a Ďábla rovnítko. Přijde mi, že se snaží ukázat, že křesťanství interpretuje Boha jako bytost nenávidějící přirozenost těla a radost ze života. To je to, co ve mně ta kniha zanechala. Mám pocit, že všechny erotické scény záměrně nepůsobí nijak pozitivně, nevzbuzují touhu ani jiné kladné emoce. Mají vzbuzovat ošklivost a nečistotu. A veškerá tělesnost má být co nejkrutěji a nejošklivěji potrestána. Láska v tomto pojetí není čistou radostí, je to past. Svazující past zbavující člověka jakékoli svobodné vůle. Netvrdím, že je to to nejlepší, co pan Urban napsal, ale rozhodně je to jedna z mála knih, která mi v hlavě rezonovala ještě dlouho po jejím dočtení.