Do boja!

Hrrr na ně! patří k mým méně oblíbeným hlídkám. Nemyslím, že dovedu vysvětlit proč, ale ve srovnání s předchozími díly o hlídce mi tam něco chybí. Přitom právě tento díl Zeměplochy má jedinečné množství Vetinariho, kterému asistují Krásná Běta (desátník Noby Nóblhóch v přestrojení) a seržant Tračník, což je velmi zdařilá část. Místy se to asi malinko vleče. Třeba hned na začátku je jasné, že bude "velký střet", ale cesta k němu je velmi dlouhá. Což můžeme říct i o mnoha dílech, kde je cílem vrcholný střet armád a přípravy se vlečou přes celou sérii, takže zase tak moc bych si na to nestěžovala. Motiv ostrova, který se nečekaně vynořil z moře, mi přišel dobrý, ale zase už jsem knihu nečetla poprvé a zrovna to, jak to s ostrovem bude, byla jedna z těch věcí, na které jsem si pamatovala. Řekla bych, že navzdory přítomnosti smysluplného příběhu, je to jedna z těch Zeměploch, která stojí spíše na zábavných postavách než na ději. * "Cože? Jo tohle…" usmála se Angua, "to je jenom taková hloupost, kterou říkají ženy, když své muže posílají do války. Vrať se se štítem, nebo na něm." "Na štítě?" nechápal Noby. "To jako myslíš, aby se na něm klouzal nebo tak něco?" "Jako mrtvý," řekla Angua. "To znamená: vrať se domů jako vítěz, nebo se nevracej vůbec." "No, já se vždycky vrátil se svým štítem," uvažoval Noby nahlas. "V tom nevidím jedinej problém." "Noby," povzdechl si Tračník, "ty ses vždycky vracel se svým štítem, několika cizími štíty, pytlem zlatých zubů a patnácti páry ještě teplejch bot. A vezls to na káře." "No, nemá přece vůbec cenu chodit do války, když pak člověk není na vítězný straně, to dá rozum," zabručel Noby a zastrčil si bílé peříčko za helmici. "Noby, ty jsi byl vždycky na straně vítězů, protože ses vždycky plížil po okraji bojiště, abys viděl, kdo vyhrává, a pak sis natáhnul tu správnou uniformu, kterou jsi svlékl nějakému mrtvému nešťastníkovi. Slyšel jsem nějaké zvěsti o tom, že dokonce i generálové dávali pozor, jakou máš na sobě uniformu, aby podle toho poznali, jak se bitva vyvíjí." "Hodně vojáků sloužilo v různejch oddílech," odpověděl Noby. "Ano, když to říkáš takhle, tak je to jistě pravda. Jenže většinou ne během jediné bitvy," ušklíbl se seržant Tračník. * A pak si uvědomil, proč takhle přemýšlí. Protože si přál, aby za tím byli spiklenci. Bylo to mnohem snazší, představit si pár mužů, plných nesoudnosti a cynismu, opilých výsadami a mocí, kteří v nějaké zakouřené místnosti nad sklenicemi brandy kují pikle. Bylo snazší držet se téhle představy, protože pokud jste to nedokázali, mohlo se vám stát, že jste stanuli tváří v tvář skutečnosti, že za těmi ošklivostmi stojí obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří hladí psa, vyprávějí svým dětem pohádky před spaním, a pak jdou ven a dělají strašlivé věci jiným obyčejným lidem. Bylo o tolik snazší svalit vinu na nějaké Tamty. Bylo nesmírně depresivní jen připustit, že Tamti bychom mohli být My. Dokud to byli Tamti, pak za to nikdo nemohl. Ale jestli Tamti byli My, co jsem potom Já? Konec konců jsem přece jeden z Nás. Musím být. Rozhodně jsem o sobě nikdy nepřemýšlel jako o jednom z Tamtěch. Nikdo o sobě nikdy nepřemýšlí jako o jednom z Tamtěch. Já jsem vždycky jen jedním z Nás. A zlé věci vždycky dělají Tamti. * "Štěstěna přeje statečným, pane," zvolal vesele Karotka. "Dobrá. Výborně. To rád slyším, kapitáne. A jaký vztah má vis á vis k těžce vyzbrojeným a dobře vycvičeným armádám v přeplněném početním stavu?" "Hm, nikdo neslyšel, že by se Štěstěna starala o něco takového." "Podle generála Taktica je to proto, že takové armády se o sebe starají samy," řekl Elánius. Otevřel ohmataný svazek. Místo záložek v něm měl početné papírky a kousky provázku. "A teď vám, mládenci, řeknu přesně, co radí generál pro případ, že jste v menšině, hůře vyzbrojeni a v nevýhodném postavení proti nepříteli, a přesto nechcete být poraženi. Je to…" obrátil stránku, "Nebojujte." * Velitel se rozhlédl kolem. Na vrcholech okolních dun se začaly objevovat temné body. Jak se pomalu zvedaly, ukázalo se, že jsou to hlavy. "To jsou… To jsou Trusove, pane!" ozval se seržant. "Ne. Trusove by okamžitě zaútočili, seržante." "Promiňte," řekl Karotka, "mám jim říci, aby zaútočili? Byli byste raději, kdyby se na vás vrhli?" Trusove už obsadili všechny okolní duny. Stoupající slunce se odráželo od jejich zbraní a kovových součástek výstroje. "To mi chcete říct," obrátil se velitel ke Karotkovi, "že vy dokážete přesvědčit Trusy, aby neútočili?" "Bylo to velmi komplikované, ale nakonec pochopili princip věci," přikývl Karotka. Velitel zvažoval svou situaci. Tam, na druhé straně, stáli Trusove. Jeho oddíly byly shromážděny na malém prostoru a obklíčeny. A tenhle velký rudovlasý a modrooký muž se na něj usmíval. "Jak se dívají na milosrdné nakládání se zajatci?" zeptal se. "Myslím, že i o tom by se dalo mluvit, když na tom budu trvat," přikývl Karotka. Velitel se znovu rozhlédl po mlčících Trusech. "Ale proč?" zeptal se nakonec. "Proč se na nás nevrhli?" nechápal. "Můj velitel nechce, aby došlo ke zbytečným ztrátám na životech, pane," vysvětloval Karotka. "Tím myslím velitele Elánia, pane. Sedí támhle na té duně." "Vy dokážete přesvědčit Trusy, aby neútočili, a to ještě máte velitele?!" "Přesně tak, pane. On říká, že tohle je policejní akce." Velitel polkl. "Vzdáváme se," řekl. "Cože? Jen tak, pane? Bez boje?" ohradil se seržant. "Ano, seržante. Bez boje. Tenhle muž dokáže přinutit vodu, aby tekla do kopce, a to má ještě velitele. Miluju tu představu, že se vzdáme bez boje. Válčím už deset let a celou tu dobu toužím po tom vzdát se jednou bez boje."

Opět pěkná kniha